Ošemetné i spíše zavádějící by však bylo díla přespříliš srovnávat. Sojka i Rada jsou, pravda, sebevědomí a podobně konfliktní, přičemž ani jejich díla konflikty netlumí; oba se taky zvládnou světu postavit čelem. Ale u Sojky přece jsme - už po několika stránkách - o pár pídí hloub v ornici pouhých mikrosvětů a jde o cílené psychologizování. To Rada je jiný a... Jako by s každým krokem a úkrokem a sunem dějů tak trochu radil, co počít, a jak problémy nezametat pod hospodský koberec.

Jistěže nám to vysvětluje spíše implicitně a nepřímo, ale současně se jedná o zatroleně přímé výkřiky po životě. Po tom životě, který dejme tomu Jan Sojka již znale spolykal, avšak právě proto píše chladněji. Oba jsou ovšem pábitelé a nedokázali by, ani kdyby chtěli, svá dramata včarovat a zaklít v pouhé aktuality. A právě „kamzík“ Rada pak pudově uniká skalinami žití pryč od jakýchkoli jen pofiderních mžiknutí oka. Nepostupuje ovšem kupředu, nýbrž se vrací časem a před pomyslnou válku s VIRY, do VÍRU vzpomínek, zasutých a vydlabávaných evokací, v prach retrospektiv, reminiscencí. S jejich podporou nás jeho vitální alter ego Hynek vede životem literáta, muzikanta a chlapa, přičemž je onen úděl cíleně alokován už před současnou krizi. A Rada? Zůstal při psaní zručným praktikem a méně už básníkem; dozajista méně než Sojka, s nímž magicky sdílí jak den, tak měsíc narození.

Výtky? Snad až moc registruji Radovo ego, když se takřka s jedinou vyřvávanou pravdou přestěhovalo mezi listy. Intuitivně, hutně a takřka bez přestání promítá energii do svých hrdinů, ale Hynka glorifikuje zbytečně moc.