Kino Cestujících se dokonce vypařilo zcela. Bylo, ano, pro cestující, kteří čekali na vlak v budově hlavního nádraží. Má babička a máma mě koncem let šedesátých párkrát vtáhly do tamních temnot. Ale nebylo možné sledovat zde předváděné filmy od začátku, anebo leda obrovskou náhodou. Vybavuji si tím pádem leda finále francouzské komedie Fifi Pírko (1965), z paměti ale již nevylovím následující týdeník a předfilm. A následoval začátek Fifi Pírka, načež jsme museli jít. Trochu mi to vadilo. Ne, vůbec není vyloučeno, že byl právě tenhle poetický cirkusový snímek (tenkrát se říkávalo „ty lítáš jako Fifipírko“) prvním filmem, který jsem kdy viděl v biografu.

Ale spíš se jednalo o nějakou grotesku němé éry, například ten velmi známý snímek, kde Oliver Hardy předstírá součást domácí kašny - a dostává od Stana Laurela do hlavy lopatkou. A „výsledek“ na plátně mohl klidně být „můj první americký“ film.

Z kina Cestujících si vybavuji také sekvenci, ve které někdejší břeskná kapela Buřinky celá sestoupí do řeky, takže na hladině zůstanou jen klobouky. A také film, na jehož konci dostala neviditelná strašidla do své moci jeřáb a bagr (anebo tak nějak), načež se stroji bojovala. Chvíli jsem se domníval, že se jedná o sekvenci známé německé komedie Strašidla ze Spessartu (1960), ale není tomu tak.

Do „panoramatického“ kina Eden mě bral táta. Měl rád hned první řadu. Připadal si tam prý víc „v ději“. To i já. Jako první veledílo jsem tam viděl cestopisný dokument o plavně plachetnice Středozemním mořem a vybavuji si dodnes námořníky šplhající do lanoví či na špici egyptské pyramidy. Tento snímek mě sice přímo nenudil, ale co mě teprve nadchlo, byli Báječní muži na létajících strojích (1965). Dodnes je vnímám jako jednu z nejskvělejších komedií a asi to tak cítil také rockový mág František Ringo Čech, když jedno své a Schelingerovo album nazval... Ano, právě Báječnými muži.

Cesta kolem světa za 80 dní (1956) s Davidem Nivenem byla samozřejmě taky dobrá (rudoši útočící na vlak!), ale s mým nadšením z předchozího filmu o letadlech se to nedalo srovnat. Jak si dále vybavuji, vzal mě otec později do Edenu také na Old Shatterhanda (4. 8. 1976), to již mi bylo dvanáct, a já mu z nějakého důvodu nepřiznal (asi aby se netrápil), že jsem film už předtím viděl v televizi, na kterou on sám nenacházel doma dost času. Závěrečný boj o pevnost s kolovou hradbou mě jako kluka fascinoval, a tak jsem to klidně „dal“ podruhé. Rád. Ale otci se film nelíbil. Až dnes vím, že kvůli zastřelení chlapce. Ani mě se ta scéna nelíbí. Možná je (z amerického hlediska určitě) nekorektní a nevhodná, což je pro někoho bod, ale já sám bych nikdy neřekl, že je zdravě nekorektní. Děti se zbytečně zabíjet nemají.