Kino Cestujících se dokonce vypařilo zcela. Bylo, ano, pro cestující, kteří čekali na vlak v budově hlavního nádraží. Má babička a máma mě koncem let šedesátých párkrát vtáhly do tamních temnot. Ale nebylo možné sledovat zde předváděné filmy od začátku, anebo leda obrovskou náhodou. Vybavuji si tím pádem leda finále francouzské komedie Fifi Pírko (1965), z paměti ale již nevylovím následující týdeník a předfilm. A následoval začátek Fifi Pírka, načež jsme museli jít. Trochu mi to vadilo. Ne, vůbec není vyloučeno, že byl právě tenhle poetický cirkusový snímek (tenkrát se říkávalo „ty lítáš jako Fifipírko“) prvním filmem, který jsem kdy viděl v biografu.

Ale spíš se jednalo o nějakou grotesku němé éry, například ten velmi známý snímek, kde Oliver Hardy předstírá součást domácí kašny - a dostává od Stana Laurela do hlavy lopatkou. A „výsledek“ na plátně mohl klidně být „můj první americký“ film.

Z kina Cestujících si vybavuji také sekvenci, ve které někdejší břeskná kapela Buřinky celá sestoupí do řeky, takže na hladině zůstanou jen klobouky. A také film, na jehož konci dostala neviditelná strašidla do své moci jeřáb a bagr (anebo tak nějak), načež se stroji bojovala. Chvíli jsem se domníval, že se jedná o sekvenci známé německé komedie Strašidla ze Spessartu (1960), ale není tomu tak.

Do „panoramatického“ kina Eden mě bral táta. Měl rád hned první řadu. Připadal si tam prý víc „v ději“. To i já. Jako první veledílo jsem tam viděl cestopisný dokument o plavně plachetnice Středozemním mořem a vybavuji si dodnes námořníky šplhající do lanoví či na špici egyptské pyramidy. Tento snímek mě sice přímo nenudil, ale co mě teprve nadchlo, byli Báječní muži na létajících strojích (1965). Dodnes je vnímám jako jednu z nejskvělejších komedií a asi to tak cítil také rockový mág František Ringo Čech, když jedno své a Schelingerovo album nazval... Ano, právě Báječnými muži.

Cesta kolem světa za 80 dní (1956) s Davidem Nivenem byla samozřejmě taky dobrá (rudoši útočící na vlak!), ale s mým nadšením z předchozího filmu o letadlech se to nedalo srovnat. Jak si dále vybavuji, vzal mě otec později do Edenu také na Old Shatterhanda (4. 8. 1976), to již mi bylo dvanáct, a já mu z nějakého důvodu nepřiznal (asi aby se netrápil), že jsem film už předtím viděl v televizi, na kterou on sám nenacházel doma dost času. Závěrečný boj o pevnost s kolovou hradbou mě jako kluka fascinoval, a tak jsem to klidně „dal“ podruhé. Rád. Ale otci se film nelíbil. Až dnes vím, že kvůli zastřelení chlapce. Ani mě se ta scéna nelíbí. Možná je (z amerického hlediska určitě) nekorektní a nevhodná, což je pro někoho bod, ale já sám bych nikdy neřekl, že je zdravě nekorektní. Děti se zbytečně zabíjet nemají.

Co vás v první, ale i jakékoli další řadě kina Eden skutečně „vtáhlo do sebe“, byly však „spektákly“ Grand Prix a Le Mans. Ohromující! A skutečně jsem se cítil jako závodník, jako borec v kokpitu. Havárie. přiznám, fascinovaly též. Nejen mě. A bohužel nejenom diváky v kině. A automobilové závody fungovaly více roků v mé soukromé galerii DOBRODRUŽSTVÍ, kde dále nechyběl ani Sir Edmund Hillary či hlubokomořské sestupy. Sport i třeba dobrodružné výpravy do Afriky či pokusy o překonání pozemního rychlostního rekordu, to vše mi splývalo jako možnosti dramat, která odvyprávím spolužákům.

Je to zvláštní, ale soustavně a sám jsem začal do kina chodit teprve v jedenácti letech.

Ačkoli bylo skoro za rohem. A ač malíř z našeho městečka (ležícího jen deset kilometrů od Plzně) každý týden vytvořil úžasný plakát pro novou premiéru a vystavil jej na tabuli na náměstí. Ale bylo to teprve 1.března 1975, kdy jsem bez mámy a táty vyrazil na Noc na Karlštejně. Odpolední představení mě uchvátilo. Přemluvil jsem tudíž rodiče, aby se mnou znovu šli večer. Byl pátek. Když jsem tento Podskalského film před rokem viděl znovu, s výjimkou několika písní Karla Svobody mi už tak úžasný nepřipadal. Ale stejně mu zas dám šanci. Málokdo ví, že měl roku 1965 předchůdce, který už byl taky muzikálem a kde už také hrál Jaroslav Marvan. Film režíroval František Filip, a ač je „jen“ televizní, objevoval se i v biografech. Dnes je zastřen a zapomenut. Zřejmě navždy.

Jen týden po Noci jsme šli s kamarády na Jáchyme, hoď ho do stroje! Tenkrát to pro mě byla „ bomba“. Opatřil jsem si také svůj kondiciogram (jako František Koudelka), bral ho do školy a vážně sledoval, kdy mám nešťastné dni a kdy „inteligenci na nule“.

Chození do biografu byl tenkrát společenský rituál. Nejprve jste na rohu náměstí, kde mělo kino vchod, posedávali se spolužáky na „klandru“; pak pan Vodička (jinak učitel) otevřel a kupovali jsme si lístky; jeden stál tak dvě koruny. Před filmem mě vždy fascinovaly upoutávky na to, co budou dávat příště, a chvíli trvalo, než mi došlo, že klamou. Dali do nich vždy „to nejlepší“, a tak jsem za týden šel – a byl někdy zklamán. Konkrétně třeba ze sovětského filmu Zlomená podkova, jenž je adaptací verneovky Drama v Livonsku. Dílko jsem je své škodě viděl 5. dubna 1975 a možná i vy si vybavíte, jak se hrdinovi okolo hlavy zabodnou vidle. Ale jít na to kvůli tomu gagu do kina?

7. května toho roku jsem se pro změnu kochal hereckým umem Jiřího Sováka jako „Muže z Londýna“. A byl to zručný Jiří Krampol, kdo Jiřího Sováka v tomhle snímku zmlátil. Oba se později za účast v projektu styděli. „Agent“ Sovák se na konci filmu potupně vrátil do Londýna, ale jeden krásný prvek dílo přece má. Leitmotiv – v podobě na dudy hrané písničky Ó, Velvary.

Nechci zahlcovat sumářem svých zážitků a pokusím se nyní vybrat jen filmy západní provenience, které k nám však pronikaly „poněkud“ méně. Méně, ale přece. 28. černa 1975 jsem viděl zajímavou kreslenou záležitost Snoopy, vrať se! Nebyla zlá, ale nepřekonala Méďu Béďu. Nemám bohužel zaznamenáno, kdy jsem tento hudební, kreslený film prvně viděl, ale všichni z mé generace dosvědčí, že nás zcela uhranul. Jedna má kolegyně z práce prý tehdy pracovala jako uvaděčka a viděla to tím pádem x-krát. Nikdy ji to neomrzelo. A ten dabing!

6. srpna 1975 jsem s otcem zhlédl americké drama Ztraceni ve vesmíru a rok 1976 začal zcela pro nás, kluky, úchvatnou komedií Fantomas se zlobí. 21. března 1976 došlo i na Pád říše římské. Naše dějepisářka nám ten film navzdory americkému původu vřele doporučila. Byl jsem v šesté třídě a škola stála proti kinu, bylo přes ulici. Celý rok jsme tenkrát probírali starověkou éru lidstva a „úča“ to naštěstí uměla podat skvěle; hlavně Řecko a různé zvyky starých Římanů. Další americký kreslený film Lady a Tramp (1955) jsem viděl hned 27. března, aniž bych měl ponětí, že jde o dvacet let staré „zboží“. Je o dvou pejscích. V prvé půli května jsem ochutnal Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku, což jsme „s klukama“ brali jako „na sovětský film výborné“. Kromě milostné scény a kromě útěku z vysokého poschodí pomocí koberce mi utkvěly momenty, kdy hrdinové v Leningradě rozkopou podloží veškerých kamenných lvů, jelikož pod nimi hledají jakýsi poklad. Anebo je zde poněkud přepjatá scéna, v níž padouch vyšle vzduchem z vlaku doutník k benzínové pumpě, která okamžitě exploduje. Hned mě napadlo, že to taky zkusím!

V létě následovala notně dětinská konzumace francouzské parodie na Tři mušketýry se skupinou Les Charlots (Čtyři sluhové a čtyři mušketýři), což mě opět uchvátilo. Utkví především závěrečné scény s opakovaným nakopáváním v kapli se modlících hrdinů - i včetně pana kardinála Richelieu. Ten film jsem viděl během festivalu Šrámkova Sobotka, ale že existuje i druhý díl, mi došlo až po letech.

4. prosince 1976 jsem viděl v kině i tehdy nového amerického Hraběte Monte Christo a 28. prosince se mi povedlo přesvědčit mámu, aby se mnou zašla v Plzni až do od centra vzdáleného kina Leningrad na japonský film Odsouzená střela. Do jisté míry jde o vzor pozdějšího amerického filmu Nebezpečná rychlost, jenže problém má expres Šinkanzen.

Koncem léta 1978 jsem se stal takřka doslova otrokem filmu Harold Lloyd a opakovaně na něj chodil do kina Čas, které v Plzni na náměstí promítalo celodenně. Snímek sestává z části komedie V nesnázích, kde spatříte báječné gagy se starými auty, a především z kompletu geniálního snímku O patro výš. Do jisté míry jsem to poté na fasádách domů (hlavně toho našeho) zkoušel taky, ale Jiřím Hrzánem jsem naštěstí nebyl a přežil.

Po Adéle, která ještě nevečeřela (3. 9. 78) nás otec vzal na střihový film To nejlepší z Laurela a Hardyho, ve kterém ale všechno „to nejlepší“ ani zdaleka není. Zvláště maminku, která taky šla, grotesky nikdy nebavily, a zde se navíc už většinou mluví. Genialitu obou herců jsem pochopil až později.

Následovala česká premiéra Vraždy na večeři, kde hrají dokonce spisovatel Truman Capote či Peter Sellers, avšak všechny scény se Sherlockem Holmesem musely být na příkaz dědiců práv vystřiženy. A 2. 12. 1978 jsem viděl v Čase poprvé Gappu. Film jsem ovšem znal z vyprávění kamaráda Edy Babky, z čehož plyne, že se již jednalo o obnovenou premiéru. „A úplně mě to odrovnalo,“ abych triviálně shrnul svůj chlapecký pocit. Ony momenty, kdy rakety ostřelují jezero, jsem cítil jako „absolutní“. Znovu jsem snímek viděl v tomtéž kině ještě v srpnu příštího roku, zatímco dnes už se jediný snímek takhle dlouho neuvádí a... 

A je koneckonců otázkou, zda biografy ještě vůbec někdy otevřou.

A zde dovolte vsuvku. Pochopitelně jsem se od začátku let sedmdesátých často díval i na televizi a díky poloze Plzně dokonce i na ARD a ZDF. Obraz sice neskutečně zrnil, ale trochu se to sledovat dalo a roku 1978 tam zrovna běžel cyklus filmů s Draculou.

8. března 1979 mě otec vytáhl na britskou verzi Romea a Julie s Michaelem Yorkem. Na mě ani v šestnácti neudělala dojem; nudil jsem se. Zato mě nedchl Zorro s Delonem (16. 3. 1979). A až dnes už chápu, jak je to mizerný film. Jenže jsem neznal žádnou jeho předchozí verzi a celý příběh byl pro mě úplně novým archetypem, s podobnou zápletkou jsem se ještě nesetkal.

Dalšími trháky kina mých mladých ledy byly oba dva díly Francouzské spojky (duben 1979), které odstartovaly další vlnu či „level“ v mém chození do kina u nás ve Starém Plzenci. 11. května 1979 jsem tak viděl i americký film Draví ptáci (honičku dvou vrtulníků, kde překvapivě chybí happy end) a 18. 5. 1979 poprvé Spielbergův Duel. Toho se nenabažím asi nikdy a napsal jsem dokonce jeho parafrázi „pro dva cyklisty“, která vyšla v knize Dokud nás smrt nerozdělí (2019).

Ó, jak mocně působil i Strach nad městem (25. 5. 79) s Belmondem. A 5. 10. 1979 jsem viděl poprvé Spielbergova Blízká setkání třetího druhu. Dnes ta verze snad ani neexistuje, protože Richard Dreyfuss v ní brutálně devastoval zahrádku a rval ze země stromky, když si doma vršil svou onu svou fatální vizi-homoli. Spielberg neekologické barbarství vystříhal a naopak přidal scény z nitra kosmické lodi. Ostatně... Spielbergovi třeba i jeho film Sugerlandský expres zpětně připadá moc kontroverzní; ale možná mu tím spíš dělá reklamu...

Ještě víc mě ale dostala nová verze Ostrova doktora Moreaua (27. 12. 79). Lancasterové se kdysi byli v Británii s Yorky, nu, a zde se bije herec Lancaster s hercem Yorkem. Vtipné.

Následoval pro mě nudný anglický Inspektor Sweeney (18. 1.) a Soupeři Ridley Scotta (na Mezinárodní den žen 1980). Ani na posledně jmenovaný počin jsem nebyl zralý; je to nicméně fascinující film.

Éra podívaných s kaskadéry začala pak snímkem Povolání: Kaskadér a značně mě strhl další americký snímek Ultimátum, opět s Burtem Lancasterem, který to měl v socialistickém táboře dobré. Zde hrál šéfa teroristů, kteří obsadili atomovou elektrárnu. V originále se to dílo jmenuje Poslední záblesk soumraku a prvně jsem tak sledoval v kině film, který dělil obraz na políčka. Na každém se souběžně odehrávalo něco jiného.

Následovaly západoněmecké Vzpomínky na budoucnost (17. 7. 80), skvělý Dotek medúzy (8. 10. 1989) s Richardem Burtonem v roli telepata, který ničí ústřední britskou katedrálu, a úplně mě „odbourala“ komedie s Gene Wilderem Stříbrný blesk (22. 11. 1980). Hrají tu i Richard Kiel (ale je zabit na střeše vlaku harpunou), krásná Jill Clayburghová, Richard Pryor a především je zde skvělý padouch ztělesněný Patrickem McGoohanem, skutečným „panem hercem“, díky kterému je podstatně lepší dokonce i seriál Columbo.

Všimněte si ale, že tento film k nám pustili teprve čtyři roky po jeho americké premiéře. A ještě o něm povětšinou pohrdavě psali.

24. 5. 1981 jsem viděl se spolužákem Václavem i trikový film Sindibád a tygří oči. V Čase. Téhož dne jsem stihl vidět v Plzenci v kině i Vávrovo Černé slunce. Je to nová verze Krakatitu a teroristé včetně Magdy Vašáryové zde unesou letadlo. Šli jsme na to se školou povinně.

14. 8. 1981 dávali v plzeneckém kině (až později zvaném Edeníček) britský film Smrt podle poslední vůle a 12. 11 jsem v Plzni zhlédl jako klubové představení britský povídkový film Přízraky noci. 20. 11. jsem pozoroval Petera „Columba“ Falka v první verzi dramatu Griffin a Phoenixová. Dílo končí nezapomenutelně scénou, kdy vezme hrdina tyč, kráčí ulicí a rozbíjí jedno auto za druhým.

27. 2. 1982 jsme s Václavem viděli v Plzni i adaptaci Crichtonova románu, kterou si natočil Crichton sám: První velkou vlakovou loupež. Skvělá věc! Connery, Sutherland... Den poté jsem poprvé v kině viděl Smrt na Nilu – s Peterem Ustinovem - a 17. 4. 1982 Vraždu na úrovni – krvák o Jacku Rozparovači. V květnu jsem poprvé zhlédl i Svěrákův film Vrchní, prchni (režíroval Smoljak) a v létě hned dvakrát Herzova Upíra z Feratu: ocenil jsem, že celý tento horor s Jiřím Menzelem a Dagmar Veškrnovou lze vysvětlit i přirozeně.

13. 7. 1982 jsem v „Klubu 007“ na Strahově sledoval Harrisona Forda ve filmu Smutní hrdinové, ale tento výtvor jsem nepochopil; přičemž o „nějakých“ Hvězdných válkách – s tímtéž hercem - se mi tenkrát ani nezdálo. V červenci 1982 jsem prvně viděl Maratónce, a to v tzv. Biu SÚZ (rovněž na Strahově). Netušil jsem, nač jdu, a tak to pro mě byla ve výsledku další „puma“. Sir Laurence Olivier jako psychopatický „nácek“ s nožem v rukávu... Scéna na zubařském křesle... „Je to bezpečné?“ Četl jsem pak i Goldmanův román (česky 1982 jako Maratónský běžec) a je to tam vše trochu jinak.

Co mě ale zcela uhranulo, to byl „návrat rokenrolu“ ve V zajetí rytmu. Prvně jsem ten film viděl v letním kině v Žatci (na chmelu) a nechápal, že „ti starci“ jako J. L. Lewis ještě vůbec žijí a že jsou tak drzí a dokonce „po těch letech“ hrají sami sebe! I kontroverze ve filmu, onen odpor k establishmentu, mě dostala a nechápal jsem vrstevníky, kterým takovýto rokenrol už připadal zastaralý. 15. 9. 1983 jsem v Alfě na Václaváku prvně viděl Vetřelce; ale ten mě nikdy moc nebral, ani nevím proč.

Velice se mi líbil americký film Svítání Zuluů z roku 1979 (Alfa Praha 22. 11. 1983) a jen mi tu scházel „skutečný děj“. Je to vylíčení bitvy, nic víc.

I pod vlivem doporučení Miloše Kopeckého jsem 21. 3. 83 vstřebal film Byl jsem při tom (opět Alfa Praha), načež jsem na to vzal tátu i mámu. A šel jsem ještě potřetí a počtvrté. Z filmu byla vystřežena scéna ze sovětského vyslanectví.

25. 6. 83 jsem prvně viděl adaptaci Zla pod sluncem podle Agathy Christie (opět s Ustinovem jako Poirotem a v kině Pasáž) a dne 13. srpna 1983 jsem s rodiči navštívil promítání komedie Připoutejte se, prosím! s Leslie Nilsenem. Byl to jakýsi předstart jeho skutečné kariéry.

V září 1983 jsem dvakrát sledoval v biografu Štvance (netřeba snad tuto ptákovinu komentovat) a hned nato western Tom Horn se Steve McQuenem. Stále ještě v září jsem viděl i katastrofický film o výbuch sopky Když se čas naplnil, ve kterém dvě děcka zachrání provazochodec, který přejde po laně proud lávy. V pražském kině Varšava jsem 20. 11. 1983 viděl i Zelený led. Některé ty filmy měly snad být (kdo ví) i výstrahou, co se vše v USA točí. Jiné prošly díky angažovanému herci. Nebo snad prostě dík herci, který převálcoval svým charismatem i každou ideologii. Ale Eastwood charisma měl - a stačil snímek o ruské stíhačce Firefox a řadu let si tu „neškrtl“.

23. listopadu 1983 jsem viděl v „Kině 64 U hradeb“ (mém oblíbeném) Zajatce japonských ostrovů s Richardem Chamberlainem. Dílo existuje i ve formě televizního seriálu a příběh se nevyhýbá pohledu na samozřejmost smrti ve starém Japonsku, ba ani na vaření lidí zaživa. Do našich kin prošel, stejně jako „oddechovka“ Hooper s Burtem Reynoldsem v titulní roli dalšího kaskadéra (12. 12. 1983). V únoru 1984 jsem v plzeneckém biu navštívil promítání filmu Fort Apache in Bronx, jehož dabing náleží v našich šířkách už k profláknuté klasice. Hlavně díky skandované hlášce „pusťte bratry domů“. A bylo to, ano, jako bych byl v našem malém sále přímo svědkem zrodu kultovnosti té hlášky.

„Tak takové je to ve zlém newyorském Bronxu!“ měli jsme vidět. A taky jsme to viděli. Paul Newman opět zazářil.

Následovala francouzská gangsterka Borsalino a spol... V čase, kdy tu americké gangsterky měly utrum. Film navazuje na snímek Borsalino, kde hráli Delon a Belmondo, ale zde už zbyl naživu jen Delon. Ve finále nacpe svého protihráče do kotle rozjeté parní lokomotivy. Film to není ve své kategorii možná úplně špatný, ale na americké gangsterky podle mě zkrátka nemá.

8. března toho roku jsem viděl v Alfě na Václaváku známý Excalibur - o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi - a 20. 3. jsem doklusal až do kteréhosi klubového kina na - už tehdy „prastarý“ - Cormanův Zánik domu Usherů. Židovský klaun Gene Wilder měl - na rozdíl od Clinta Eastwooda - do našich končin stálý přístup, a tak jsme ho směli téhož měsíce sledovat v Bláznech ve vězení. I s černošským kamarádem Richardem Pryorem. V srpnu přišel do kin v nové verzi Hluboký spánek podle románu Raymonda Chandlera a vzal jsem na to ve svých dvaceti mámu. Příliš ji to nevzalo. Horory tenkrát takřka vůbec nedávali, a tak mě U hradeb oslovil v září 1984 americký Klid noci s Meryl Streepovou. Má tam takový dlouhý monolog a snad se to pokládá za kvalitní projev jejího herectví. 

1. října měl premiéru Spielbergův E. T., to netřeba komentovat, a 13. listopadu jsem viděl ve filmovém klubu elektrofakulty ČVUT velmi groteskní a starý horor s Borisem Karoloffem Běs (1933). Líbil se mi! V lednu 1985 následovala další chandlerovka Sbohem buď, lásko má (pro mě v kině Lucerna) a v biografu Paříž jsem v březnu viděl střihovou komedii Mrtví muži nenosí skotskou sukni. Hrdina se tu setkává s herci doslova „vystříhanými“ z různých starých filmů, které jsme tu ale vesměs neznali.

15. 5. 1985 jsem navštívil pro jednou i projekci vážného českého filmu (chodil jsem jinak spíš na komedie) Kukačka v temném lese (kino Blaník) a den poté mě fascinoval Peter Sellers ve Stopě Růžového pantera. Fascinoval mě také proto, že jsem předchozí díly série do té chvíle neznal. „Stopa“ je přitom pouze střihový film, sestavený ze zbytků po Peterově předčasné smrti. Nu, a větším přínosem světu byla možná ta Kukačka, kterou napsal Vladimír Körner.

20. 5. následoval - dnes už pověstný - Souboj Titánů (od těch časů natočený již podruhé) a 21. 5. jsem viděl Vítězství se „Slyem“ Stallonem (kino Květen). V tomto filmu o útěku z vězení hraje také Pelé.

Nu, a 4. června 1985 jsem vystál v pasáži Alfa frontu na Dobyvatele ztracené archy - a do prosince viděl ten film celkem šestkrát. Souhlasím s názorem, že to je z žánru dobrodružného filmu něco zcela nového. Jen si to dnes už každý neuvědomí.

Film Elvis Presley - s Kurtem Russellem - jsem viděl s velikým zpožděním, a totiž teprve v září 1985. 18. toho měsíce vstoupil do sálů i nový Tarzan s Christopherem Lambertem. Viděl jsem ho v kině dvakrát. V prosinci 1985 pustili u nás také druhý díl Podrazu a 4. února 1986 mě navždy dostala v kině Alfa komedie Nevěrně tvá (Nastassja Kinská a Dudley Moore). Byl z ní, pravda, vystřižen Jan Tříska. Po nudných Vzdálených vrcholcích hor (únor), které vznikly sestřihem seriálu, přišlo téhož měsíce Znamení čtyř, výtečná adaptace holmesovského románu. Výtečná možná je a těžko říct, nakolik je tu braková předloha, nicméně tento film bych za „brakový“ označil určitě. Závěrečná honička na Temži však přinejmenším pobaví.

Ve svém čase mě docela zaujal i snímek Soudcova noc (dubem 86) s Michaelem Douglasem. Film naznačoval, že soudy v USA neumí zatočit s lumpy, a tak tu skupina soudců tajně vytvořila komisi a likvidovali ty „zmetky“, kteří se zákonům vymkli a například nenosili roušky. Viděl jsem to v Blaníku, ale při dalším zhlédnutí po letech už mě to „moc nevzalo“.

Co víc?

Jako zlý virus přiběhl i Pes baskervillský (24. dubna 1986) a už nikdy ve mně nic nepřebije právě tuto verzi. Připomenu, že hned na začátku je na blatech znásilněna představitelka inspektorky Makepeaceové ze známého seriálu. V tom filmu tkví i jedno místo, takové až uklidnění a moment, kdy Sherlock pohlédne na blata a... Přál bych vám, abyste si onen moment prožili při tom filmu taky. Je to jeho vrchol, stahuje se do té chvíle snad veškerá poetika onoho díla. Nezapomenutelné.

V létě 1986 k nám pustili také Peckinpahův Konvoj. Viděl jsem ho dvakrát v letním kině na Karlštejně, ale dost jsme tam s přáteli přitom vypili piv. Také jsme koukali na holky. Přesto mi odbojářství kamioňáků v tomto snímku imponovalo a jen bych tu dodal, že téhož srpna běžela našimi kiny také sovětská verze Wellsova Neviditelného. V Plzenci jsem ji viděl a rozhodně ji nemám za jakkoli špatnou. Roku 1988 u nás pak Rusové uvedli i film Doktor Jekyll a pan Hyde. Už se povolovaly šrouby a povolím tedy i já uzdu; nemohu si ovšem odpustit vzpomínku na uvedení snímku Bounty. Viděl jsem jej poprvé 11. 12. 1987. Z roku 1988 bych připomněl alespoň Carpenterova Starmana. I tento film jsem viděl teprve po slavnostním projití krásnou pražskou pasáží Alfa; dnes je stejnojmenné kino bohužel dávno zavřené. Kolik jen šťastných chvil jsem tam strávil.

Na kino Blaník si oproti tomu nijak výrazně nepamatuji, nicméně 1. října 1988 jsem tam vnímal Četu. Téhož měsíce nás bavil i Krokodýl Dundee (mě tedy příliš ne) a za zdařilou mám gangsterskou parodii Johna Hustona Čest rodiny Prizziů (28. 10.) s Jackem Nicholsonem a Kathleen Turnerovou. Přitažlivá Kathleen byla i mou „kočkou“.

V listopadu 1988 jsem sledoval v Času v Plzni stařičkého Petera Cushinga jako Sherlocka Holmese v Masce smrti a 2. prosince Michaela Douglase a opět Turnerovou v Honbě za diamantem. V prosinci nasadili do kin zajímavý britský krimi-film Mona Lisa. Omylem jsem zašel v lednu 1989 i na snímek o americké countryové zpěvačce Sladké sny a 6. ledna jsem vzal matku na Krotitele duchů. 9. ledna 1989 jsem viděl nezajímavou krimi Zubaté ostří, 21. ledna skvělého Policajta z Beverly Hills a 17. února se pro mě konečně v pravém světle zhmotnil Clint Eastwood, a to jako Bledý jezdec.

Ten film jsem od té doby viděl víckrát a bylo dokonce období, kdy jsem ho začal cítit jako zdlouhavý. Dnes jsem opět jeho fanda. Tři nejlepší Clintovy hlášky z toho westernu pro mě znamenaly dost, i když celou tu záležitost nepřeceňuji.

V červnu roku 1989 jsem viděl v Plzni ve Hvězdě (dnes chystají na jejím místě průchod blokem) Poldu s Jamesem Woodsem a v červenci přišel znovu Clint: V žáru velkoměsta. Jde o parodii na gangsterku a je snad zdlouhavá a ukecaná, ale jinak vynikající.

Další americká kriminálka Okno z ložnice (září 1989) mě nechala chladným, jakožto všeobecně aplaudovaná komedie o robotkovi Číslo 5 žije. A ještě jedna holmesiáda! Pyramida hrůzy (1. 10), v originále Mladý Sherlock Holmes. A nebudete tomu věřit, ale teprve 5. října 1989 jsem v jednom biografu v Hořovicích prvně viděl Psycho. 

Předchozí výčet jistě svědčící o určité mé nekulturnosti, ale není to zcela tak. Záměrně jsem se totiž zaměřil hlavně na americkou produkci a viděl jsem za těch dvacet roků v biografech i televizi také desítky, ne-li stovky dalších filmů.

Až nastal poslední předrevoluční týden. Jak jsem jej z hlediska filmu prožil? Kuriózně. 11. listopadu 1989 jsem totiž odjel ke kamarádovi a pustili jsme si ve společnosti více mladíků hned pět videokazet, z nichž obsah čtyř byl opět americké provenience. Jednalo se o snímky Mr. Moto Takes A Change, Indiana Jones a chrám smrti, Psycho II a Věc. Všechny jsem viděl poprvé. Uplynul týden a 16. listopadu jsem se marně rozhlížel po čemkoli americkém, co bych ještě neviděl. I šel jsem nakonec na italský Příběh lásky, film už tenkrát tři roky starý. Je příběhem dvojice, v níž se chlapec zamiluje do jiného kluka, což partnerka nezvládne. Tenkrát mi to připadalo nesmírně kontroverzní. A v noci ze 17. na 18. listopadu jsem se díval prostě na televizi - a Návrat Růžového pantera. Už jsem začínal tušit, že to někde „ruplo“, a dodám jen, že mezi prvými popřevratovými filmy, které mi nesměly uniknout, byly Čarodějky z Eastwicku, Rain Man a Zlaté dítě s Eddie Murphym, což je ukrutná blbost. A Spielbergův Chrám zkázy měl pak slavnou premiéru v lednu 1990.

Odpusťte mi prostotu mých vzpomínek a zkuste je brát jako dokument. Jestliže pak najdete aspoň devět dalších „filmových“ vzpomínání na stejnou dobu, můžete udělat průnik a patřičně mé dobové vidění korigovat.