Abychom se však mohli skutečně s nadhledem a poučeně ptát, co pro nás ona dvě desetiletí v unii znamenala, měli bychom si nejen připomenout politický kontext, ve kterém náš vstup do EU probíhal, ale je naprosto nezbytné připomenout i ekonomický, společenský i politický stav České republiky v okamžiku vstupu.

Cesta do EU

Přestože se většina komentářů zabývá posledními dvaceti lety (a to ještě povrchně), je povinností připomenout, že i před vstupem ČR do EU tu naše země byla, existovala i bez EU, měla svoji historii, vyvíjela se a její politické reprezentace fungovaly na základě mandátů vzešlých ze svobodných voleb. Datum 1. května 2004 nespadlo z nebe, bylo výsledkem dějů, které vstup naší země do EU formovaly a předznamenaly.

Hybným momentem byla už listopadová revoluce v roce 1989. Češi i Slováci (ještě ve společném státě) si tehdy v rozhodující většině přáli nejen návrat občanských svobod a tržní ekonomiky, jejich přáním byl také návrat země mezi demokratické státy Západu. Mimořádně chytlavě, přestože nepřesně a zkratkovitě, to vyjadřoval jeden z porevolučních volebních sloganů „Návrat do Evropy“. My jsme se ale do Evropy vracet nemuseli, byli jsme její součástí vždy, pouze souhrou historických událostí jsme se demokratickým státům a tržní ekonomice na čtyři desetiletí vzdálili.

Politické strany a jejich lídři toto přání respektovali a v rámci svých programů reflektovali. Tvrdí-li dnes někdo, že Česká republika neměla do EU vstupovat, nechápe tehdejší atmosféru, ve které by žádná politická strana nebyla něco podobného schopna prosadit. Václav Klaus jako ministerský předseda, přestože si již v té době myslel něco jiného, podal v Římě v roce 1996 přihlášku ČR do EU, čímž respektoval přání většinové části obyvatelstva.

Přihláškou ke členství v EU proces završený vstupem v květnu 2004 započal. Hlavní politické strany se tohoto úkolu ujaly v rámci vlastních ideologických výbav. Zemanova ČSSD „milovala“ EU bez jakýchkoli výhrad, Václav Klaus uvnitř ODS důsledně kultivoval opatrný, rozvážný a realistický přístup. Tato politika vůči EU mezi českými voliči ODS fungovala a byla donedávna jednou z posledních politik, které Češi této kdysi nejvýznamnější politické straně ještě věřili (ostatně do prvních voleb do Evropského parlamentu vstupovala ODS se sloganem „Když do EU, tak s ODS“, což – soudě podle volebních výsledků – tehdy mezi voliči účinně rezonovalo). Důvody, proč v posledních letech ODS „přesedla“ na fakticky proevropský politický program dnes nezkoumejme.

Kde byla ČR v době vstupu do EU?

Chceme-li hodnotit, co nám 20 let členství v EU přineslo, ptejme se nejprve, v jaké kondici před oněmi dvaceti lety Česká republika byla:

-         ČR byla standardní parlamentní demokracií západního typu;
-         Koaliční vlády vznikaly na půdorysech politických stran podle síly jejich mandátů vzešlých ze svobodných, tajných a rovných voleb;
-         ČR prošla unikátní ekonomickou transformací, jejímž výsledkem byl úspěšný přechod od socialistického centrálně plánovaného hospodářství ke kapitalismu a volnému trhu bez přívlastků;
-         Bezpečnostní garance naší země byly zabezpečeny členstvím v NATO;
-         Občané ČR mohli svobodně cestovat po celém světě;
-         České firmy mohly svobodně obchodovat a podnikat ve světě, stejně jako tak činily zahraniční firmy u nás;
-         Školy všech stupňů navazovaly kontakty se školami v Evropě i zámoří, kam – na základě stipendijních a výměnných programů – bez problémů vysílaly své studenty;
-         Československo se pokojnou, mírovou cestou rozdělilo na dva nezávislé ale úzce spolupracující státy, nepotřebovalo k tomu nikoho „demokraticky vyspělejšího“;
-         Schopnost spolupracovat v širších ekonomických i mezinárodních společenstvích prokázala Česká republika jak spoluzaložením Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), tak spoluprací ve formátu V4; 

Do EU tedy nevstupovala Česká republika jako ekonomicky nebo politicky problematická země, ale jako stát s hlubokou demokratickou tradicí a ekonomicky vyspělý a prosperující.

Našich 20 let v EU

Česká republika se na základě svobodného rozhodnutí voličů stala členem EU 1. května 2004. Byla přijata poté, co splnila povinné podmínky členství. O jejich přijetí, úpravách či možných odmítnutích jednala Zemanova vláda mezi lety 1998 – 2002 prostřednictvím týmu vedeného hlavním vyjednavačem Pavlem Teličkou.

Je realitou „života v EU“, že podmínky vstupu ČR byly mnohdy pro naši zemi ponižující a jejich přijetí nám bylo vnuceno (kdo nevěří tomuto tvrzení, nechť si například podrobněji všimne ponižujícímu diktátu EU vůči dnes vyjednávajícímu Srbsku).

Zkusme se nyní zastavit u několika atributů našeho členství v EU, které jeho zastánci nekriticky obhajují.

 1.     Je Jednotný trh v dnešní době ještě velkým ekonomicky liberálním prostorem?

Jedním z hlavních přínosů našeho členství v EU, jak tvrdí jeho obhájci, je členství ČR v tzv. Jednotném trhu.

Je zcela nesporné, že svobodný bezbariérový pohyb ekonomických subjektů ve velkém hospodářském prostoru je výhodný a správný. Totéž platí pro svobodný pohyb pracovních sil, služeb a kapitálu. Je však také nezpochybnitelnou pravdou, že tzv. Jednotný trh má nejen tento líc, ale i rub, který si většina lidí málo uvědomuje.

Vstupem do Evropské unie ČR už nevstupovala do Evropského hospodářského společenství, jehož existence byla založena na celoevropské hospodářské spolupráci, přičemž výkon národních politik byl ponechán na úrovni národních parlamentů a vlád. My jsme vstupovali do Evropské unie, do uskupení ne hospodářsky se integrujícího, ale politicky se unifikujícího. Být součástí jednotného trhu tak vyžadovalo a stále vyžaduje přijmout tisíce regulací a harmonizací, bez jejichž akceptování nelze na jednotném trhu existovat. Pojem jednotný trh se proto čím dál více stává oním fíkovým listem zakrývajícím existenci hospodářsky přeregulovaného a dotacemi znetvořeného prostoru.

 2.     Je EU „zárukou míru“?

Dalším z argumentů obhájců výhod našeho členství v EU bývá obhajoba EU jako „záruky míru na evropském kontinentu“. Tito lidé tvrdí, že zdrojem válek v Evropě byl „národní stát“ a vyloučit možnost válečného konfliktu lze pouze existencí nadnárodního útvaru ve kterém bude síla národních států oslabena.

Ani s touto argumentací nelze souhlasit. Příčinami válek v Evropě nebyla existence národního státu, ale strašlivé totalitní ideologie. Tvůrci, hlasateli i nositeli těchto ideologií byli lidé, kteří „národní stát“ k prosazení svých cílů pouze zneužívali.

Ti, kteří oslavují EU jako „garanta“ míru, zpravidla také touží po vzniku jednotné evropské armády. To by pro nás mělo být nepřijatelné, neboť jediným garantem vnější bezpečnosti by mělo být členství ČR v NATO.

3.     Katastrofální fenomén EU: masová migrace

S bezpečností, tentokrát vnitřní, souvisí i mohutné vlny migrantů valící se do EU z Afriky, Středního a Blízkého východu. Tato nebezpečná realita vyrůstá nejen z politiky multikulturalismu, která je hybnou ideologií institucí EU, souvisí však s naší neobezřetností, pohodlností a neopatrností, s jakými jsme rezignovali na existenci státních hranic. Tato lehkomyslnost se nám vymstí!

Hranice není jen pomyslná čára dnes považovaná za zbytečnou. Je to ohraničení prostoru ve kterém jsme doma, který nám byl předky vybojován a odkázán, o který je naší povinností starat se a do kterého máme právo vpustit jen ty, kteří se pravidlům života v hranicích vymezeném prostoru svobodně podřídí. Rezignace na ochranu našich hranic, podřízení se unijní politice multikulturalismu, to vše jsou nesmírné náklady našeho členství v EU.

Shrnutí:

Některé z nákladů členství
-         Vstup ČR do EU znamenal oslabení demokratických institucí této země způsobené nutným předání části významných pravomocí do centra EU;
-         Oslabování národních států uvnitř EU přivedlo naši zemi na samotný okraj její nezávislé existence;
-         Členství ČR v EU znamenalo a znamená povinnou akceptaci politik, které jsou mnohdy v přímém rozporu s národními zájmy naší země (například environmentalismus, politiky „ochrany klimatu“ a Green Deal, multikulturalismus, masová migrace);
-         Vstupem do EU se česká tržní ekonomika „bez přívlastků“ stala součástí „sociálně tržního hospodářství“;
-         Základní pilíře ekonomické transformace prosazené Václavem Klausem a jeho týmem na začátku 90. let – deregulace, ekonomická liberalizace, desubsidizace byly naším členstvím popřeny a nahrazeny evropskými regulacemi, systémem dotací a vysokou mírou byrokratizace hospodářství;
-         Národní zemědělská politika byla plně podřízena tzv. Jednotné zemědělské politice určované z Bruselu;
-         Tzv. evropské dotace výrazně přispěly k pokřivení trhu, usnadnily korupční jednání, ale především ve struktuře svých alokací zásadní modernizaci České republiky nezpůsobily;

Přínosy členství ČR v EU:
-         Vstupem do EU si většina občanů ČR splnila – přestože pocitové – přání návratu k demokraciím západního typu;
-         Členství v tzv. Jednotném trhu, přestože podnikání v něm je stále byrokratičtější a zatíženější rostoucím množstvím povinných harmonizací a podnikání problematizujících regulací;
-         Volný pohyb pracovních sil.

V průběhu oněch dvaceti let, po které je naše země členem Evropské unie, se toto společenství vyvíjelo a proměňovalo. Je nesporné, že EU dneška je jiná než EU před dvaceti lety. To ale neznamená, že nás toto konstatování má nějak omlouvat. Konstrukce unifikačního modelu byla chybná od samotného začátku, symptomy byly viditelné již posledních třicet let, tedy i v době, kdy jsme do EU před dvaceti lety vstupovali.

Debatu, jak dál, ovšem bez realistického hodnocení posledních desetiletí vést nemůžeme.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause