Ministerstvo spravedlnosti chce zakázat jakékoliv tělesné trestání dětí. Česká republika prý patří k posledním zemím EU, kde jasné uzákonění takového zákazu chybí.

Kdo někdy dítě vychovával, jistě se musí nejprve zeptat, jaké tělesné tresty mají vůbec ministerští úředníci na mysli. Je výchovný pohlavek nepřijatelným tělesným trestem? Bude jedna „výchovná“ na zadek trestná? Kdo to posoudí? A kdo bude nahlížet za dveře domácností? Domovní důvěrnice zřízená pro sledování výchovných metod v domě?

„Řezat dítě jako žito“ bylo odpudivé a nepřijatelné vždycky, na to nemusíme mít doporučení žádného evropského výboru ani výboru pro práva dětí OSN. Drobný a výjimečně využívaný tělesný trest však byl vždy prostředkem ke zjednání autority – a tu rodič v očích dítěte prostě mít má. Krásná jsou slova výchovných „modernistů“ o pěstování „dialogu“ rodič – dítě. Mile znějí doporučení ministerských úředníků, podle kterých „tělesné tresty nevychovávají, ale učí dítě akceptovat fyzické násilí jako metodu řešení problému“. Mám dvě děti. Oběma je již kolem třiceti let a lehký pohlavek ode mě dostali sotva párkrát za svůj život. Mohl bych tedy snadno a bez problémů návrh zákazu tělesných trestů dětí pochválit a přivítat. Neudělám to. Výchova dítěte je, mimo jiné, o dodržování řádu. A dítě to musí vědět. Bez řádu – a sem patří i spravedlivý trest za evidentní provinění (jistě to nemusí být jen trest fyzický) – se dítě nenaučí ani umývat si ruce. Nepředělávejme svět, už tak se v něm dá orientovat jen těžko!

Dalším z „povedených“ návrhů ministerstva spravedlnosti řízeného „konzervativním“ ministrem Blažkem je zjednodušit a zrychlit rozvodové řízení. U rozvodu už by napříště manželé nemuseli uvádět důvody, které je k tak zásadnímu kroku vedou, soudy už prý nebudou muset manžele „vyslýchat“, sloučit se má i řízení o rozvodu a poměru k dětem.

Už nyní se polovina manželství rozvádí a pro ministerské úředníky to je zjevně nízké číslo. Je možné, že soudcům se zjednoduší práce a zrychlí rozhodování, ale o soudce tu nemůže jít. Jedinou – ale zásadní - otázkou přece je, zda „ulehčování“ rozvodů je v zájmu rodin samotných, ale i v zájmu státu. Nemá tu být naopak snaha skrze soudní autoritu manžele nutit k hledání řešení složitých životních situací v rámci manželství? Tuším, že rozvod může být bolestivým, smutným, traumatizujícím procesem. Má to být ale stát, který pomůže zafixovat v myslích novomanželů myšlenku, že „když se nám to nepovede, tak půjdeme rychle a bez problémů od sebe“?

Žijeme zvrácenou dobu, která považuje rodinu za přežitek. Jedním z jejích důsledků je fakt, že stále více párů necítí potřebu do manželství vstupovat vůbec. Státem chybně nastavený sociální systém matky – samoživitelky oproti manželským párům zvýhodňuje a dnešní progresivistická doba dokonce samoživitelky glorifikuje málem jako „hrdinky, které mají sílu vymanit se z područí muže a zbavit se okovů tradiční rodiny“. Obávám se, že zjednodušením a zrychlením rozvodového řízení stát v trendu oslabování institutu rodiny pokračuje.

Politický nekrolog: vedení ODS rozhodlo, že ani ve volbách do Evropského parlamentu tato strana nehodlá kandidovat samostatně a suverénně, ale v koalici s prounijními lidovci a eurofanatickou TOP 09. Petru Fialovi a jeho nejbližším spolupracovníkům se tak podařilo to, na čem dlouhodobě pracují – ukončit existenci kdysi sebevědomé a českou vnitřní i zahraniční politiku určující politické strany ODS.

Myslím, že je to dobře. Fialova ODS nemá s tou ODS Václava Klause dávno nic společného. Proto je správné, že z české politické scény jako samostatný subjekt mizí. Jen je s podivem, že to alespoň části členské základny ODS nevadí. Ta je však asi natolik zdecimovaná, apatická a zřejmě neexistující, že si s ní může Fiala dělat, co chce.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause