Progresivisticky „vychovávat“ občany chce už také „konzervativec“ Stanjura, když – v zoufalství špidlovského „zdroje jsou“ – přemýšlí o vyšším zdanění „neposlušných a nedisciplinovaných“. Uvažuje o změně sazby zdravotního pojištění, která by se odvíjela od „odpovědnosti“, s jakou se chováme k našemu zdraví. „Za nedostatečné chování k vlastnímu zdraví by se považovalo například neabsolvování vybraných preventivních prohlídek,“ tvrdí mluvčí ministra financí. Příliš solíte? Jíte příliš tučná jídla? Jezdíte na lyžích bez ochranné přilby? Nechodíte se „socializovat“ do čekáren svých lékařů, když vás náhodou někde píchne? Pak se chováte neodpovědně – a podle Stanjury budete povinni platit víc. Způsob, jakým ministr financí Fialovy vlády přistupuje k hledání „nových zdrojů“, je tak strašidelně špidlovský, že podléhám podezření, že snad ten Stanjura po večerech čte Špidlovy sebrané socanské spisy.

Zemřel bývalý majitel kladenských hutí Vladimír Stehlík. Je to lidsky smutná událost, ale o postavu pana Stehlíka mi dnes nejde. Jde mi o větu, kterou jeho odchod komentují některé české deníky tvrdící, že „jeho příběh je ukázkou nepovedené polistopadové privatizace v této zemi“. A proti tomuto tvrzením protestuji. Odvíjet úvahy o nepovedené privatizaci ve „stehlíkovských“ kulisách jsou soudy hloupé, diletantské a zlé. Ponechme stranou úvahu o tom, zda byl pan Stehlík – vystudovaný architekt – vybaven sumou nezbytných znalostí a dovedností k řízení kolosu kladenských hutí, to podstatné je, zda kladenské hutě v té době bylo vůbec ještě možné zachránit. Jak se později ukázalo, možné už to nebylo.

Neútočme na privatizaci devadesátých let. Ta byla procesem správným a jedině možným. A pro ty, kteří si tehdejší dobu už nepamatují (nebo si ji pamatovat nechtějí) připomeňme strohou pravdu: po komunistech tu žádná kvetoucí ekonomika nezůstala. Tady se neprivatizovaly prosperující firmy s automatickým přístupem na světové trhy. Zachránit se toho po čtyřicetiletém komunistickém řádění moc nedalo. O to úžasnější je úspěch české privatizace, prosazené Václavem Klausem a jeho týmem, jejímž hlavním smyslem bylo najít reálné vlastníky, kteří se sami, s chutí a s ochotou riskovat pustí do ohromného díla vybudovat robustní konkurenceschopnou ekonomiku. A to se jim většinou podařilo. Neplivejme na privatizaci, za privatizaci poděkujme.

Média jsou plná spekulací o americkém sestřelování „neidentifikovaných objektů o velikosti osobního auta“, zajímavější je však všimnout si v zahraničních médiích dalšího postupu levičáckého progresivismu (i když i bláznění o mimozemšťanech považuji za jednu z odnoží progresivistického uvažování o světě).

Je totiž stále smutnější pozorovat, jak rychle a jak úspěšně jsou fanatickým progresivismem rozleptávány kdysi tradiční demokratické státy. K zamyšlení je i fakt, že nejrychleji postupuje progresivistická agenda zeměmi anglicky mluvícími. Velká Británie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a konec konců i USA jsou zeměmi, kde se jejich politikové nejhorlivěji omlouvají za historii svých předků, nečinně přihlížejí strhávání a ničení historických soch i plivání na národní historii, zbaběle ustupují agresivitě nátlakových (genderových, feministických, environmentalistických) menšin a podílejí se na destrukci světa stojícího na tisíciletých zkušenostech generací před námi.

Na katolické škole v kanadském městě Renfrew, informuje National Post, byl vedením školy suspendován, pak i místní policii udán a toutéž posléze zatčen šestnáctiletý student, který na semináři o používání dámských toalet muži a o kojení mužů tvrdil, že existují pouze dvě pohlaví – muž a žena, a že „gender nepřebije biologii“. Zdravotní sestra ve Velké Británii, která se rozhodla rozšířit si kvalifikaci, se v kurzu ohradila intenzivní propagandě tvrdící, že „podstatou jednání bílé rasy je rasismus“. O tomto incidentu s progresivismem informuje britský Daily Mail. Konec konců i fakt, že nalevo od neomarxistů stojící novozélandská premiérka Jacinda Ardernová byla před nedávnem oslavována jako vzor „ženské nezávislosti a vzor ekologického chování“, když k porodu jela na koloběžce, o lecčems vypovídá.

Proč to všechno v závěru dnešních glos zmiňuji? Ze zkušenosti vím, jak lehkovážně drtivá většina občanů, dokonce i z našeho blízkého okolí, projevy levičácké paralýzy západní demokracie podceňuje. Jak bezproblémově mávají rukou se slovy, „to je přece tak strašně hloupé, že se to nemůže nikdy stát skutečností“. A hle, příklady stále častěji ukazují, že možné je dnes v západních demokraciích už úplně všechno. A protože jsme k projevům „nových normalit“ lhostejní, o svůj „starý“ svět přicházíme snadno. Šestnáctiletý student vyloučený z katolické školy (!) v Kanadě už to ví! Jaká bude naše budoucnost, je tak vidět už teď.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause