Glosa 1: „Bruselská“

Charles Michel, předseda Evropské rady, chce v červnových volbách kandidovat do Evropského parlamentu. Pokud uspěje, a to se téměř s jistotou dá předpokládat, bude se muset mandátu předsedy Evropské rady vzdát. Volby do EP se konají od 6. do 9. června a pokud Evropská rada v řádu dvou tří týdnů nevybere za Michela náhradu, roli předsedy převezme hlava předsedajícího státu. A tím bude od 1. 7. 2024 Maďarsko vedené Viktorem Orbánem.

Může to být sice na čas pro některé „Evropany“ černá můra, ale můžeme si být jisti, že už v těchto dnech zvoní na stolech v Evropské komisi i rozhodujících evropských státníků telefony a rozbíhají se vzájemné konzultace s cílem najít kohokoliv přijatelného, jen se vyhnout variantě „Orbán“. Členové Evropské rady a Evropské komise přece nemohou připustit, aby – fakticky sice jen na pár měsíců druhé poloviny tohoto roku – vedl Evropskou unii takový „zpátečník“ a politik, který „programově porušuje pravidla vlády práva ve své zemi“. Co by na to řekli „hlídací psi demokracie“ jako třeba Jourová?

Evropský parlament už měsíce (neuvěřitelně) hloubá nad metodou, jak Maďarsku odebrat předsednictví Evropské radě. Úvahy, zda Maďarsku dokonce nepozastavit hlasovací práva oživil i maďarský postoj nepodpořit další finanční pomoc pro Ukrajinu. A taková země by měla převzít mandát od přesvědčeného „Evropana“ Michela?

Můžeme si být téměř jisti, že kdyby měla Evropská rada přivést náhradu za Michela třeba z politického pekla, jen aby to nebyl Orbán, učiní to.

Glosa 2: Mají získat volební právo i cizinci žijící v Čechách?

Jak ve volbách zachránit stávající Fialovu pětikoaliční vládu od výprasku? Zdá se, že prosazení korespondenční volby za každou cenu už nemusí stačit. Proto se možná chystá otevření další Pandořiny skříňky – máme prý v Čechách přistoupit na princip, že i cizinci, kteří mají v naší zemi dlouhodobý legální pobyt, by měli získat volební právo.

Autor tohoto nápadu formulovaného v Právu tvrdí, že když odpůrci korespondenčního hlasování „legračně stojí na přesvědčení, že tuláci a světoběžníci by se neměli míchat do domácí politiky, …. protože tu dlouhodobě nežijí a neplatí daně, … což je čecháčkovský a zapouzdřený názor, že nás ti z venku ohrozí“, nabízí rozvinutí této „čecháčkovské“ myšlenky – udělit tedy volební právo těm, kteří u nás „dlouhodobě žijí, platí daně, zdravotní a sociální pojištění, jsou ale vyloučeni z práva spolurozhodovat o místě, které je jejich domovem“.

Česká legislativa, a především ta volební, dlouhodobě trpí účelovostí. Účelově byla zavedena přímá volba hlavy státu, abychom po opakovaném zvolení Miloše Zemana prezidentem v naší země slyšeli nářky, cože se to stalo. Účelová je snaha do volebního zákona vtělit korespondenční volbu pro Čechy dlouhodobě žijící v zahraničí (prozatím, neboť podaří-li se to, rozvinutí práva volit korespondenčně i v Čechách bude rychle následovat), bez ohledu na to, že jde opravdu evidentně o porušení principu tajnosti i svobodnosti výkonu volebního práva. Účelovou změnou volebního zákona by bylo i přiznání výkonu volebního práva cizincům, kteří na našem území dlouhodobě pobývají. Už jen debata, jak dlouhý má být „dlouhodobý pobyt“, je debatou neřešitelnou. Je dlouhodobý pobyt dlouhý jeden rok, nebo deset let? Žijí u nás statisíce ukrajinských migrantů už dlouhodobě? Máme souhlasit s tím, aby získali volební právo? Jistě, pro Fialovu proukrajinskou vládu by to byl vítaný ranec hlasů, který by mohl leccos rozhodnout, mají ovšem do zájmů českých občanů mluvit cizinci?

Tuším, že budu pro leckoho znít „čecháčkovsky“, ale važme si svobodných, tajných a rovných voleb. Nepřipusťme takové změny volebního zákona, které tyto principy zpochybní či dokonce poruší. Doplatili bychom na to jen my sami. Minimálně tím, že už bychom výsledkům žádných budoucích voleb asi ani věřit nemohli.

Glosa pod čarou:

Deník Právo v závěru loňského roku přinesl fotogalerii „osobností, se kterými jsme se [v roce 2023] rozloučili“. Největší fotografie a první místo „žebříčku“ obsadil – kdo jiný – Karel Schwarzenberg, následují operní pěvkyně Soňa Červená, zpěvačka Naďa Urbánková, válečný veterán Emil Boček, disidentka Dana Němcová a na poslední místo se Právu „vešel“ Milan Kundera – přestože jediný český spisovatel, který je znám po celém světě, jehož romány se překládají do všech světových jazyků a který byl, je a bude jedním z celosvětově uznávaných Čechů. 

I takhle se Češi vypořádávají se svými velikány…

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause