V minulém článku, zde na Parlamentní listech jsem, s jistým druhem absurdního nadhledu, popisoval běžné víkendové vysílání sportu na ČT fiktivním popisem vysílání na ČT1.

Jde o to, že Česká televize, redakce sportu, opakovaně porušuje Zákon a diváky odkazuje na platformy, které divák, platící televizní poplatky, nemusí a v některých regionech (i sociálních skupinách) ani nemá možnost „vlastnit“. A tak, ani při nejlepší vůli, nemůže mít přístup k pokračováním jejich mrvení vysílání sportu jako jsou chybějící začátky, často prostředky a v poslední době zejména konce sportovních utkání. A následně ani nemůže zpětně sledovat, resp. dosledovat či dohledat, protože prostě po skončení „přenosu“ na internetu či HbbTV tyto navždy zmizí (porušení snad všech vnitřních předpisů ČT o vysílání pořadů). Všechny vymoženosti třetího tisíciletí jako jsou IPTV, streamovací aplikace, ale i zařízení jako routery, smartphony, Smart TV apod., ani ze Zákona nemusí běžný plátce poplatku vlastnit, aby mohl veřejnoprávní službu konzumovat. Navíc – pokud chcete podobné nástroje moderní „televizní techniky“ sledovat, je dobré mít také přístup k vysokorychlostnímu internetu. To, bohužel není, ani v této době, pro řadu běžných občanů realizovatelné, ať už z jakýchkoliv důvodů. Nebudu se o tom rozepisovat, ale na internetu existují i konkrétní mapy a rychlosti připojení, které jsou minimálním standardem pro bezproblémový chod např. IPTV. Procenta jsou tristní.

Tohoto stavu vysílání sportu jsem si, jako bývalý šéfproducent Zpravodajství ČT a tedy i Sportu, dobře vědom. A poté, co jsem pravidelně informoval různé parlamentní lobbisty, včetně předsedů mediálního výboru (naposledy dokonce veřejně při slyšení kandidátů do Rady ČT 24.2. 2022), jsem se rozhodl podat oficiální stížnost na generálního ředitele ČT Dvořáka na Radu ČT. To bylo před šesti lety, v roce 2017. Nestalo se vůbec nic… Dostal jsem odpověď plnou vylhaných odpovědí a alibistických floskulí, ze kterých plynulo, že redakce sportu vysílá obětavě, nezištně a především veřejnoprávně. Tomu už jsem se nemohl ani zasmát. Na vysílání sportu na Československé a později i České televizi nikdy nebylo není a nikdy nebude nic veřejnoprávního. Klientelismus tito veřejnoprávní „sporťáci“ měli v malíku už za bolševika. V devadesátkách rozjeli takové klientelistické peklo, že i legislativa za nimi jen těžce funěla. Příkladů i zveřejněných skandálů je tolik, že by to vydalo na knihu. Důležitá informace je ovšem tato: NIKDY TO NIKOHO Z NADŘÍZENÝCH VE VEDENÍ ČT NEZAJÍMALO! Čest výjimkám. A tato situace je v České televizi dodnes. Ředitel zpravodajství Šámal o tento druh vysílání nejevil nikdy nejmenší zájem. Můj nástupce možná ani neví, že má sport také v gesci. A generální ředitel Dvořák, který tomu všemu „velí“ (tedy alespoň by měl) a za konkrétní pochybení nese neoddiskutovatelnou odpovědnost, je v současné době horkým kandidátem na znovuzvolení do veřejnoprávní funkce. I proto jsem svou stížnost na bezprecedentní pochybení GŘ ČT – tedy minimálně porušení péče řádného hospodáře – podal začátkem května 2023 znovu. Odezva do teď veškerá žádná. I o potvrzení přijetí jsem si musel napsat. Já vím, mají na to 60 dní – proboha proč? Nabídl jsem i součinnost, vysvětlení, důkazy. No zatím ani po necelém měsíci nic. Až… Až do teď!