Slovo ďábel je starověkého řeckého původu, původně vyslovované jako devilos nebo diabolos a znamenalo pomluvu. V křesťanské náboženské tradici se věří, že tento Boží antagonista svádí člověka z cesty klamem. Pro klam je používán účinek na různé lidské zlozvyky, zvláště pokud člověk nepracuje na ně nebo není schopen pracovat na jejich odstranění. I proto v různých křesťanských hnutích je pojem ďábla interpretován odlišně. Podobně je tomu se slovem satan. 

Slovo je aramejského původu. Aramejské jazyky patří do skupiny semitských jazyků a jeden z nich byl mluven v Judeji v době Ježíše Krista. Překlad Satan znamená totéž jako ďábel, tj. pomluva, podvodník a také ten, kdo zasahuje. V Bibli je Satan zosobněn ve formě hada, který přesvědčil Evu, aby jedla jablko ze Stromu znalostí. Někdy je také označován jako Leviathan. Pro čtenáře, kteří nevědí nebo si nejsou jisti, oč se jedná, připomínám, že Leviathan je starověké semitské mořské monstrum s více hlavami, které doprovází mořského boha Yam.

Ten dlouho byl zdrojem náboženské hrůzy. Proto není divu, že Aramejci si spolu s názvem vypůjčili obraz netvora. A starověcí Židé, kteří vyznávali monoteismus, považovali pohany za bytosti nižšího řádu. Proto někdy použili své mytologické obrazy k označení bytostí odporujících Bohu. Nejedná se o tak vzácný případ: například, mnoho učenců ruského folklóru věří, že Baba Yaga byla původně slovanská pohanská bohyně, která mohla působit jako kladná i záporná postava. V moderní ruštině existuje mnoho konceptů označujících nepřítele lidské rasy. V islámu se ďábel nazývá Iblis nebo Shaitan. Jinými slovy: Ďábel a Satan jsou synonyma.

Není proto náhodou, že Satan je nazýván s dvojím významem: lhář a žalobce. Satan lže, protože nenávidí Pravdu, tedy Boha ve své podstatě. Lže, protože kdyby řekl pravdu, odhalil by své vlastní podvody. Lže, protože jen lhaním může být také žalobcem našich bratří, toho, kdo je dnem i nocí obviňuje před naším Bohem (Ap 12,10). A tak jako Nejsvětější Panna, svatostánek vtěleného Slova, je advocata nostra, tak Satan je naším žalobcem a tím, kdo inspiruje falešné svědectví proti spravedlivým.

Současné pokusy o revoluce ve světě, Cancel Culture, politicky korektní média, objektivní transformace hodnot a sociálně-politického a finančního systému a ducha doby ignorující moc lze podle definicí - Ďábel a Satan - oprávněně označit jako převrácení božského kosmu za účelem nastolení (pekelného) chaosu. Jinými slovy: plní přání Satana / Ďábla. Diskreditace bez argumentů kriticky myslícího člověka, skutečné Kristovy církve a křesťanské společnosti, která jí byla inspirována a vedena, ale která současně byla v průběhu času ideově a materiálně zkorumpována se uchyluje k pomluvám a manipulaci s realitou nového ducha doby. Zmiňuji tento předpoklad, protože je nezbytný k pochopení závažnosti chování všech těch, kteří si uzurpují zástupnou moc odvozenou od kapitálu, vlastnictví nebo nejvyšší autority církve. Předpokládám, že nejenom věřící znají příběh o pomluvě a obviňování v groteskní parodii na Kristův proces před Vysokou radou a Pilátem.

V kontextu uvedeného a při této příležitosti připomínám, že také občanská autorita naslouchala falešným obviněním vzneseným proti Pánu, a přestože uznávala jeho nevinu, nechala ho bičovat a korunovat trním, aby potěšila lidi, kteří byli vyburcováni velekněžími a zákoníky, a poté ho poslala na smrt ukřižováním. Členové Vysoké rady tak zneužili svou duchovní autoritu, stejně jako prefekt Judeje zneužil svou civilní autoritu.

Stejná fraška se mnohokrát opakovala v průběhu dějin. Za každou lží, za každým nepodloženým obviněním se skrývá ďábel, lhář, žalobce. A je zřejmé a nad vší rozumnou pochybnost, že tento satanský čin inspiruje mnohé události. Dovoluji si připomenout jednu, o které jsem neslyšel v české kotlině, která ale nabízí lekci.

Papež v Kanadě

Osobně hodnotím mea culpa Bergoglia za údajné hříchy katolické církve spáchané v Kanadě proti domorodým národům, až po jeho účast na pohanských obřadech a obřadech evokace mrtvých za proradné. Proč?

Pro mnohé Bergoglio totiž indikuje, že s církví nemá nic společného, nenávidí vědu, morálku a liturgii církve. Pro věřící i nevěřící připomínám, že každý výraz, gesto, pohyb, který, kdo by ho neudělal, prozrazuje netrpělivost pro to, co byť jen vzdáleně připomíná Pána. Nejsem povolán hodnotit a soudit, zda netečné přihlížení obřadům evokace mrtvých, modlářsky uctívaná pačamama (původně incká, chtonická bohyně plodnosti) ve vatikánské bazilice a podobné splňují kritéria znesvěcování přímo nad pohřebištěm knížete apoštolů.

Osobně jsem přesvědčen, že podobné akty indikuji podřízení se Novému světovému řádu a Velkému resetu, který je bez pochyby spojen s Radou inkluzivního kapitalismu. Tu založil Svatý stolec. S ním uzavřela vláda ČR 25. července 2002 Smlouvu o úpravě vzájemných vztahů, kterou musí ještě ratifikovat PS ČR. Současná vláda má k tomu všechny předpoklady. Proto předpokládám, že před jejím odstoupením nebo odstraněním splní ďáblovo přání a průměrný český občan nadále nebude mít čas seznámit se alespoň s knihou – Životní příběh knížete apoštolů autora Mauro Giuseppe Lepori, vydané Karmelitánským nakladatelstvím před cca 12 lety, bude vědět málo o atributech apoštolů, kteří se objevují v okénkách pražského orloje každou hodinu, a nebude vědět nic o rozdílu mezi Vatikánem a Svatým stolcem.

S Bergoliem je spojena nejenom historie Argentiny, levandulová mafie Mc Carricka a jeho kompliců, ale i propůjčení se očkovací kampani vakcínou, o níž dnes víme, že je příčinou značného počtu náhlých úmrtí a nepříznivých účinků. Za tyto hříchy si nikdy nebude bít prsa, protože ve skutečnosti je na hříchy hrdý a ví, že gesto upřímného pokání není schopný. Tvrzení podporuje mj. návštěva v Kanadě a představení s premiérem Trudeau. Ten propaguje genderovou doktrínu a ideologii LGBTQ ve jménu inkluzivity a svobody, ani na okamžik neváhá krví potlačit spravedlivé a legitimní požadavky kanadského lidu, zbaveného svých základních práv pod záminkou pandemické nouze. Stačí připomenout si příběh řidičů kamionů.

Papež a kanadský premiér dělají bez pochyby pěkný pár k zamyšlení. Oba byli sponzorováni protikřesťanskou globalistickou elitou, oba byli postaveni do čela instituce, jejímž úkolem je přestavba společnosti a odvlečení pozornosti občanů od bolestivých procesů, včetně ztráty lidské důstojnosti. S pravděpodobností hraničící s jistotou nejsem daleko od pravdy s tvrzením, že oba představitelé moci jsou zrádci své role, spravedlnosti a pravdy. Proto se nabízí otázka? Proč existuje odhodlání papeže Františka navštívit Kazachstán, Rusko a proč jeho současné pochybnosti a váhání ohledně cesty na Ukrajinu ukazují na současné priority Vatikánu?

Papež v Kazachstánu

Tiskové středisko Svatého stolce před několika dny zveřejnilo oficiální program návštěvy papeže Františka v Kazachstánu. Návštěva se má uskutečnit od 13. do 15. září v rámci 7. kongresu představitelů světových a tradičních náboženství na pozvání kazašského prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva. O kongresu a jeho funkci jsem několikrát psal před několika roky. Pro dnešní příspěvek není důležitý program kongresu a papeže, ale otázka, zda se papež František v Nur-Sultanu setká s představitelem ruské pravoslavné církve Kirillem. Ten totiž také přislíbil účast na summitu náboženských vůdců.

Někteří odborníci a analytici církevních záležitostí spekulují o možnosti setkání papeže s patriarchou v souvislosti s ukrajinskou krizí. Takové setkání by však do jisté míry zastínilo Kazachstán a témata týkající se Střední Asie a Asie obecně, která jsou i pro Vatikán zajímavá. Proč? Protože je o čem mluvit. Například o plánovaném osobním setkání papeže s bratry v Tovaryšstvu Ježíšově. Připomínám, že rozhovor s nimi je tradičně uzavřený. Proto není možné odpovědět na otázku: Jaké úkoly může papež František jezuitům v Kazachstánu uložit?

Americký badatel Daniel J. Watkins ve své eseji o pronikání misionářů Tovaryšstva Ježíšova do Střední Asie upozorňuje, že tato oblast je klíčem ke slavné obchodní Hedvábné stezce. Současně ale upozorňuje, že od dob Čingischánových výbojů a cest Marca Pola se z úvodních kurzů světových dějin tato oblast prakticky vytratila. Vznik námořních obchodních cest podkopal výnosný obchod na Hedvábné stezce a zasadil středoasijské ekonomice rány, které způsobily postupný politický a kulturní úpadek a stagnaci. Dříve živé tranzitní cesty s karavanami obchodníků byly totiž pro jezuity nástrojem k uskutečňování jejich misijní činnosti: touhy učit o katolicismu nevěřící národy světa a učinit z nich katolíky.

V tomto kontextu připomínám, že portugalský jezuita Bento de Góis (1562 - 1607), první Evropan, který se po zemi dostal z Indie do Číny, přes Afghánistán a pohoří Pamír byl k výpravě byl inspirován dohady mezi jezuity ohledně toho, zda je země jménem Cathay Marca Pola totožná s Čínou. Pro zpestření uvádím, že v Číně, v Su-čou Bento dostal čínské jméno E Pen-tu (pchin-jin È Běndu, znaky zjednodušené ???, tradiční ???) a že během náročné cesty dospěl k závěru, že s vysokou pravděpodobností ano. Ve Střední Asii, kde hledal tajemnou zemi Kataje kdesi na sever od Himálaje, využil k tomuto účelu pomoci arménského křesťanského obchodníka jménem Izák. Sám Góis se převlékl za arménského obchodníka, aby lépe splynul s okolím a mohl bezpečně cestovat. Převlek spočíval v tom, že si Portugalec nechal narůst vousy až na prsa a dlouhé vlasy, jak to bylo u těchto lidí v módě.

Dnes už se jezuité k takovým trikům samozřejmě nemusí uchylovat. Příběh katolicismu však zůstává misijním úkolem i v kontextu aktivit Svatého stolce na čínské trati. Ta je jednou z hlavních pro papeže Františka. Proč? Dříve ospalou Střední Asii, jejíž politický zájem roste s tím, jak Peking realizuje projekt nové hedvábné stezky, nemůže Svatý stolec ignorovat. To i proto, že středoasijský region by se mohl stát jakousi páteří pro budoucí spolupráci Vatikánu s Čínou. Jakmile si zde Vatikán vybuduje opěrné body, bude možné přemýšlet o tom, jak postupovat dál. Toho času tzv. severní křídlo přístupu k Pekingu se zdá být bezpečnější než jižní, západní a východní křídlo, kde je Čína obklopena zeměmi, které k ní nejsou příliš přátelské. Střední Asie je geopoliticky v situaci, na jejíž stabilitě mají Moskva a Peking zájem. Proč? Protože vnější, především západní aktéři, způsobují neklid, připravují revoluce a integraci do Nového světového řádu podle Velkého resetu a Rady inkluzivního kapitalismu. Indikují to masové nepokoje začátkem tohoto roku v Kazachstáně.

Jejich rychlé řešení ale nepředstavuje podle osobního hodnocení autora příspěvku záruku, že tomuto regionu nehrozí nestabilita, že se prezident Tokajev udrží u moci a Kazachstán se nerozpadne, podobně jako se rozpadá Ukrajina. Ďábel / Satan pracují bez pauzy a odpočinku.

Přestože nedávná návštěva předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA Nancy Pelosiové v Tchaj-peji vytvořila další linii napětí, které zvyšuje současná návštěva pěti amerických kongresmanů, jeví se mi, nehledě na předem uvedené kritické hodnocení situace, že střední Asie toho času se zdá být odolnější. Proto se mi jeví, že Svatý stolec má zájem na systematickém upevňování svých struktur v regionu, na tichém a systematickém navazování kontaktů a vazeb s místními elitami.  Odhodlání papeže Františka navštívit Kazachstán a jeho současné pochybnosti a váhání ohledně cesty na Ukrajinu ukazují, nejenom na to, co jezuité působící ve Střední Asii budou potřebovat od papeže slyšet, jaké jsou současné priority Vatikánu., ale i na interní problémy. Co mám na mysli?

Papež v Moskvě

Kurt kardinál Koch (1950), švýcarský římskokatolický kněz, současný prefekt Dikasteria pro rozvoj jednoty křesťanů a bývalý biskup bazilejský v rozhovoru pro rakouskou katolickou tiskovou agenturu Kathpress předložil požadavky na možné setkání papeže Františka s patriarchou moskevským a celé Rusi Kirillem. Jak uvedl Koch, mělo by to smysl pouze za určitých podmínek. Podle něj by bylo logické, kdyby bylo vydáno jasné společné prohlášení, že tato nesmyslná a brutální válka musí být konečně zastavena.

Kardinálovo tvrzení zaznělo v souvislosti s diskusí o vyhlídkách na rozhovory mezi Františkem a Kirillem během předem zmíněného VII. kongresu představitelů světových a tradičních náboženství. Koch řekl, že neví, zda se papež a patriarcha v Nur-Sultanu setkají. Hlavním problémem podle jeho slov je to, že na Ukrajině je obtížné vnímat situaci, kdy se papež před návštěvou Ukrajiny nejprve setká s představitelem ruské pravoslavné církve. Na tomto místě je nutné si všimnout několika nuancí. Jakých?

První. Měsíc před rozhovorem prefekta Dikasterie pro rozvoj jednoty křesťanů pro Kathpress ukrajinský velvyslanec při Svatém stolci Andrij Juráš v rozhovoru pro Rádio Svoboda řekl: my diplomaté děláme vše pro to, aby se setkání (Františka a Kirilla v Kazachstánu) neuskutečnilo: neprospěje ekumenickému dialogu, nedá autoritu apoštolskému stolci, protože jde o setkání s ďáblovým advokátem.

Druhá. Začátkem srpna navštívil Vatikán ředitel Oddělení pro vnější církevní vztahy Moskevského patriarchátu volkolamský metropolita Antonij, kde ho přijal papež František.  Metropolita Antonij, který byl do funkce ředitele Oddělení pro vnější církevní vztahy Moskevského patriarchátu jmenován v červnu letošního roku, vedl dlouhý rozhovor se svým vatikánským protějškem, anglickým římskokatolickým knězem, sekretářem Státního sekretariátu v sekci pro vztahy se státy arcibiskupem Gallagherem (1954). Poté byl metropolita přijat papežem. Komunikační služba DECC informovala, že během rozhovoru, který se uskutečnil v italštině, papež František a metropolita Antonín diskutovali o mnoha otázkách z agendy pravoslavně-katolických vztahů, a to i v kontextu politických procesů, které probíhají ve světě. Také - !argument (9.8): Papež jednal s představitelem moskevského patriarchátu

Třetí. Vatican News, který označil setkání Františka a Antonína za pokračování ekumenických kontaktů mezi papežem a moskevským patriarchátem, nevysvětlil Kochovu nepřítomnost. O to se pokusil katolický portál Il sismografo. Ten spojil Kochovu nepřítomnost se zdravotním stavem prefekta. Protože se jedná o tradiční diplomatickou formulaci, předpokládám, že pravděpodobně nešlo jen o zdravotní stav.

V předem citovaném kardinálově vyjádření se jako problematická nejeví ani tak konkrétní formulace podmínky setkání Františka s Kirillem, ale skutečnost, že byla předložena. Při takových jednáních samozřejmě příslušné služby Svatého stolce a moskevského patriarchátu pečlivě vypracovávají agendu a dohodnou se na textech společných prohlášení, která mají být společně podepsána. To se však děje za zavřenými dveřmi a žádné podrobnosti se nezveřejňují.

Závěr

Když tedy Kurt kardinál Koch prostřednictvím médií vlastně diktuje Františkovi a Kirillovi, co mají schválit, hodnotím to jako odmítnutí podpory dialogu mezi katolickou a ruskou pravoslavnou církví a existenci problému. Kardinál Pietro Parolin (1955), státní sekretář Svatého stolce o nich nedávno hovořil v rozhovoru pro italský časopis Limes. Poznamenal však, že dialog mezi Vatikánem a moskevským patriarchátem postupuje pomalu. Nicméně řekl, že dialog se vyvíjí. Proto se mi jeví, že Státní sekretariát v tomto případě plní povinnosti Dikasteri? pro podporu jednoty křesťanů lépe než on sám. Nevím, jak to ovlivní druhé setkání papeže Františka s patriarchou Kirillem a zda se někdo v české kotlině z toho poučí. Proč?

Chesterton napovídá: 1) Jakmile člověk přestane věřit v boha, uvěří úplně všemu. 2) Bible praví, abychom milovali jak svoje sousedy, tak i nepřátele. Pravděpodobně proto, že zpravidla jsou to jedni a tíž lidé. 3) Demokracie nás vyzývá, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš čeledín; tradice nás žádá, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš otec. 4) Jedním z důvodů proč prý máme být progresivní, je víra, že se svět stále zlepšuje. Ve skutečnosti je jediným důvodem pro pokrokovost skutečnost, že se všechno neustále zhoršuje. 5) Pokud se společnost chce jen bavit, tak ji brzy nebude bavit vůbec nic.

A kdo dává přednost českému, je zodpovědný za politiku a stav nejenom české společnosti doporučuji knihu s názvem Bulšit a dovětkem O žvanění v organizacích, médiích, politice a ve vědě, neuropatologa a propagátora kritického myšlení Františka Koukolíka. Autor zveřejňuje mimo jiné dávný poznatek, že žvást je nebezpečnější než lež. Lhář svým způsobem ctí pravdu. Ví, že lže. Ale bulšiter, tomu je to úplně jedno. Prostě žvaní.

A kdo si není jist, odkud pochází slovo bulšit, může převzít definici pana neuropatologa z interview s reportérem Markem Šálkem z 28.1.2022: Slovem bull označovali v průběhu první světové války novozélandští a australští vojáci chování britských důstojníků, kteří i v zákopech kladli důraz na vyleštěné boty a zapnuté knoflíky na uniformách svých podřízených. Vulgární variantu bullshit pak slovníky popisují jako snahu říkat nesmysly, zvláště se záměrem zavádět nebo podvádět. Chci věřit, že nejenom papež na svých cestách si to uvědomuje. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele