Vzpomínka na šedesátá léta představuje rozkvět kapitalismu, nárůst porodnosti a hospodářský rozmach. V té době civilní letectví neuvažovalo o rozdělení na ekonomickou a business třídu, protože všichni cestující měli k dispozici pouze jeden typ služeb - luxusní. V dnešním autobusu byl nabídnut také jeden typ služeb. Byl ale daleko vzdálen od luxusního již kvůli kvalitě povrchu cest, které jako naschvál se vyhýbaly dálnici.

V leteckém provozu šedesátých let se cestujícím podávaly gurmánské mořské plody a lahůdky od šéfkuchařů, nalévaly se lihoviny z limitovaných edic a v kabině se smělo kouřit. Letadla připomínala spíše restaurace ve vzduchu než dopravní prostředek, zákazníci aerolinek se oblékali do svých nejlepších šatů a se zatajeným dechem čekali na odlet. Před odjezdem z lázní jsem neměl ke štěstí na sobě oblek lázeňského šviháka ani bezdomovce a nečekal na autobus se zatajeným dechem. Můj dámský doprovod mi totiž nabízel odvézt mně do Prahy ve svém milovaném mercedesu. Ten se i mně dnes líbí, když nemyslím na jeho provozní náklady.

V šedesátých letech letecké společnosti poskytovaly cestujícímu služby na tak vysoké úrovni, že nebylo třeba soukromých letadel. Vše se však začalo rozhodujícím způsobem měnit po roce 1963, kdy sebevědomý a talentovaný konstruktér samouk z Missouri William Lear sestavil první LearJet 23 na světě na základě švýcarské stíhačky. Později se o vynález podobných letadel začal zajímat notoricky známý Gulfstream, Embraer a Boeing. Rychle se začalo rozvíjet nové odvětví, kterému se říkalo business aviation. Malá letadla využívali hlavně vedoucí představitelé firem a úspěšní podnikatelé, aby nebyli vázáni letovým řádem. Nevím, proč podobná myšlenka nenapadla ČD. Ty ani třicet let demokracie a mnoho pojišťoven nevyléčilo ze zpoždění, technických poruch a dokonce i záměny sebevraždy za technickou poruchu.

Brémští muzikanti

Německy Die Bremer Stadtmusikanten, představují jednu z německých lidových pohádek bratří Grimmů. Byla prvně publikována v roce 1819. V pohádce se postupně sejdou čtyři přestárlá zvířátka, jichž se chtěli jejich majitelé zbavit, protože už jim nemohla sloužit. Zvířátka se se svým osudem nechtěla smířit, a tak utekla od svých pánů. Nejprve utekl osel do města Brémy. Cestou potkal naříkajícího psa, který měl podobný osud. Proto se vydali na společnou cestu do Brém. Cestou ještě přibrali kočku a kohouta. Když padla noc, zvířátka se uložila v lese pod jedním stromem, jen kohout vylezl na jeho špičku. Odtud zahlédl světýlko. Protože zvířátka byla vyhladovělá, vydala se k domu s nadějí, že… K domu bez naděje s názvem EU a NATO se vydala politicky vyhladovělá a západními politiky obelhaná zvířátka Ukrajiny.

Prohlášení bývalého velvyslance USA v RF Michaela McFaula, že USA podvedly Ukrajinu ohledně možnosti členství v NATO, připomíná mluvčí MZ RF Marii Zacharaové zmíněnou epizodu z příběhu o brémských hudebnících. Napsala na svém kanálu Telegram: Jak říká zvuková pohádka Po stopách brémských muzikantů - A pak mu spadly jeho parádní zahraniční kalhoty a všichni viděli obyčejný oslí ocas.

Podle Zacharovové tato epizoda výstižně a přesně popisuje situaci kolem bývalého velvyslance USA v RF Michael McFaula. Ten v politické debatě The Munk Debate (zapsané mj. i na youtube) mj. odpověděl na otázku - Takže diplomaté lžou? Ano! Diplomaté lžou, umíte si to představit? Tohle je skutečný svět! Časopis Week uvedl: vedení USA vyprovokovalo eskalaci na Ukrajině ignorováním obav RF z rozšiřování NATO. Ani takové neočekávané přiznání pravdy bývalým velvyslancem USA v RF nestačí k tomu, aby Ukrajinský velvyslanec v SRN Andrij Melnyk trval na svém hodnocení možnosti vstupu Kyjeva do NATO. Podle jeho slov je NATO jedinou kotvou bezpečnosti v Evropě a ve světě. Profesionální lhář naznačil, že Ukrajina by se mohla stát členem aliance ihned po ukončení speciální vojenské operace. Prezident Macron to doplnil o čekací dobu pro vstup do EU v délce 20 let. Jeví se mi, že jedno ani druhé není to nejdůležitější, oč dnes, po třech měsících bojů na Ukrajině, skutečně jde.

Pět hlavních způsobů, jak porazit soupeře

Hádky jsou známé a staly se snad každému z nás ve svém životě. V každém věku se každý může setkat s někým, kdo se chce prosadit rvačkou. Dnes jsou to nejčastěji opilí lidé, političtí fanatici předvádějící se například v Ukrajinském parlamentu nebo i v ruských TV diskuzích, a v neposlední řadě i zástupná válka na Ukrajině. Utéct z boje se nevyplácí. Proč? Protože po ukončení boje vynaložíte více energie na ospravedlňování své zbabělosti a neuvědomíte si, že i nepřipravený člověk může vyhrát boj, když přesně ví, co dělat.

Nejsem kompetentní, abych nabízel kompletní návod, co vše by měl člověk vědět a co je nutné udělat, aby byl soupeř nebo nepřítel poražen. Vím ale z vlastní zkušenosti, že všeobecně platí: Zasáhněte bolestivá místa soupeře. Vaším jediným cílem je vyjít z boje vítězně. Neexistují žádná pravidla, žádné limity zastavení. Většina prohraných soubojů probíhá podle schématu: nemůžete soupeře zasáhnout, dokud to neudělá on. Může za to inteligentní přístup, který mnozí vštípili celé společnosti - no, částečně i zbabělost. Všeobecně platí, že pokud fakta jasně směřují k jednocifernému finále, udeřte jako první. Výhodu překvapivého úderu nelze přeceňovat. Existuje velká šance, že nepříjemná potyčka okamžitě skončí. A co, když boj již začal? Nelámejte si s tím hlavu. Snažte se věnovat pozornost chování soupeře.

Pokud je přesný, pečlivě míří každý úder a často zasahuje. Přijměte jeho taktiku – přičemž rychlost nic nevyřeší. Krupobitím úderů soupeř (v daném případě Západ pro RF) indikuje, že není zkušený a nevědomě napovídá, že je potřeba zpomalit, zaujmout obranný postoj a vyčkávat. Zcela jistě se otevře. V okamžiku otevření (tj. pochyb či strachu) zasáhněte bolestivé body a vraťte se k obraně. Dnes pociťujeme, že Kreml tak jedná a ví, že každý boj stojí hodně energie. Proto pečlivě přizpůsobuje svou sílu síle soupeře, nedělá tanec v duchu akčních filmů 90. let. Proč? Běžné kolo v ringu totiž trvá jen dvě minuty: trénovaní sportovci nevydrží déle, chcete je překonat? Když ne, tak každý krok musí být odůvodněný a způsobující dezorientovat protivníka, umožňující ovládat pohled. Ne ale do očí. Lepší je zastavit pohled ve středu těla, protože ruce i nohy nepřítele tak zůstanou v zorném poli. Sankce a chování EU to potvrzují.

Analogie na Ukrajině

Politicky vyhladovělá a západními politiky obelhaná zvířátka Ukrajiny osm let budovala v Donbasu silnou, stupňovitou obranu s mnoha opevněními. Jejich kvalitní práce přináší ovoce. Nehodí se ale na export. Proč? Za prvé: Ve skutečnosti mohou ukrajinské ozbrojené síly proměnit prakticky každé větší město v druhý Mariupol, pokud si to budou přát. Za druhé: Vojska RF spolu s Lidovou milicí LDNR získala v krátké době obrovské zkušenosti s bojem v obtížných a nevýhodných podmínkách. Za třetí: Nejúčinnější taktikou pro obsazení aglomerací typu Mariupol je částečné obklíčení. Něco podobného lze dnes pozorovat u Severodoněcku a Lysyčanska, odkud ukrajinský generální štáb doporučuje urychlené stažení vojsk.

Jestliže je osobní předpoklad pravdivý, jediná silnice, která spojuje města s ostatními, se nachází v dosahu dělostřelecké palby. Proto až se stáhnou ukrajinské jednotky do jiných měst a oblastí, nebude v nich žádné takové opevnění, jako ta vybudovaná za osm let. Proto bude mnohem snazší vojska zničit než v hustě zastavěné oblasti s využitím občanských zařízení a bytů přeměněných v silné opevnění. Když vojska opustí kotel, mohou během pochodu utrpět obrovské ztráty. Vzhledem k poměrně krátké době přechodu z jedné opevněné oblasti (odhaduji dvě až tři hodiny), dostane se po masivním dělostřeleckém a leteckém úderu na nové místo jen malá část všech vojáků. A to jenom s božím požehnáním.

Proto Ukrajina, jakou byla dříve, a jakou by mohla existovat ve formě federálního státu s plným respektováním práv národnostních komunit, jazykových, kulturních, vzdělávacích a náboženských, kdyby její vůdci měli rozum, byli suverénní v rozhodování a neporušili například 10. článek ukrajinské ústavy, čímž Ukrajina se stala života neschopnou, již dnes prakticky patří minulosti. A to nezávisle od množství a druhu hlášek prezidenta Zelenského, výkonu jeho autorů projevů (speechwriter), délky trvání vojenských, teroristických a sabotážních akcí, dodávek západní vojenské techniky a poradců a finanční pomoci EU.

Víra v satanské zneužívání

Šíří se v mnoha zemích, včetně Ukrajiny, RF a EU, podobně jako Covid nebo opičí neštovice. Víra v satanské zneužívání nabízí jednu důležitou otázku, na kterou mnozí odborníci a laikové, ke kterým se řadím, nemohou najít všeobecně platnou odpověď: Mohou se lidé rozdělit do různých identit a zapomenout na vzpomínky po celá desetiletí? Protože se jedná o zajímavé a aktuální téma a otázku, které odráží i vztah dětí k rodičům a naopak, rozhodl jsem se napsat zamyšlení pod názvem – Jak se mění člověk, jako pokračování tohoto příspěvku.

Lekce pro budoucnost a ČLR

Osobně si přeji dožít se doby, kdy bude možné zveřejňovat analýzy výmluv, lží a slibů Západu po prohrané bitvě na Ukrajině a rozdělení světa na tři konkurující si suverénní bloky, z nichž jeden bude z velké části tvořit ponížená, nepoučitelná a zchudlá EU, potažmo celá Evropa. Podobně zajímavé je již dnes možnost sledovat přípravy dalších provokací v kontextu dělení světa. Tentokrát se krátce zmíním o ČLR a významné události: 20. sjezd KS ČLR se svými šesti základními povinnostmi. 1) volba ústředního výboru KS Číny; 2) volba Ústřední komise pro kontrolu disciplíny, instituce pro vnitřní kontrolu v KS ČLR; 3) přezkoumání zprávy odstupujícího ÚV; 4) přezkoumání zprávy odcházející Kontrolní komise; 5) diskuze nad stranickou politikou a její schvalování; 6) revize Stanov KS ČLR.

V očekávání úletů některých politicky – korektních analytiků a expertů, kteří jsou jen povrchně obeznámeni se systémem moci v socialistických zemích, lze předpokládat, že v brzké době spatří světlo světa nové provokace. Budou spojeny s údajným bojem tzv. komsomolců se zástupci prezidenta Si v předdveří sjezdu KS, se zhoršením situace kolem Tchaj-wanu a jeho sjednocením s ČLR a výsledky návštěvy prezidenta Bidena v regionu (Japonsku a Jižní Koreji). Uvedené údajně odráží snahu nejvyššího čínského vojenského a politického vedení posílit svou pozici před sjezdem rozdmýcháváním zahraničního napětí. Ve skutečnosti je případ diametrálně odlišný. Krátce o odlišnosti a jejím významu mj. pro EU a ČR.

Přípravy na sjezd vyžadují v čínské tradici, podobně jako tomu bylo i sovětské, maximální stabilitu. Iniciativa za současnou komplikaci situace v regionu patří výlučně Washingtonu. Ten provokuje Peking vojenskou pomocí Tchaj-wanu, proplouváním amerických vojenských lodí Tchajwanskou úžinou a v neposlední řadě praktickou smrtí naděje na uzavření mírové smlouvy mezi RF a Japonskem a dokonce diskuzí o stálém zastoupení Japonska v RB OSN. Nedávno čínský diplomat Jang Ťie-čchi řekl poradci amerického prezidenta pro národní bezpečnost Jaku Sullivanovi: USA tvrdí, že zastávají politiku jedné Číny a nepodporují "nezávislost Tchaj-wanu". Skutečné kroky a prohlášení USA v otázce Tchaj-wanu se však v poslední době velmi liší. Pokud budou Spojené státy pokračovat ve hře na 'tchajwanskou kartu' a budou se stále více ubírat špatnou cestou, nepochybně se situace dostane do nebezpečné fáze.

Lidé ze Západu mechanicky přenášejí sovětskou zkušenost na současnou ČLR s jejím pevným, osvědčeným a zavedeným ústavním systémem. Ten mimochodem nezmiňuje KS ČLR. Proč? Protože její role je záležitostí stranického, nikoli státního života, a v tomto smyslu se ČLR ze selhání SSSR poučila. V rámci systému stran existuje, Kissingerovými slovy - stínová hierarchie loajální opozice. Přípravu provokací proti ČLR vede agentura Bloomberg a její britský protějšek, Daily Mail. Jejich společné a odsouhlasené akce nelze nazvat ničím jiným než informační sabotáží proti ČLR a jejímu vedení. Proč? Protože existuje trik, jak hodit do prostoru naprostý nesmysl, pak o něm začít vážně diskutovat, krok za krokem ho vnášet do veřejného diskurzu s cílem transformovat nesmysl do problému, tj. problematizovat ho.

V kontextu boje o nové rozdělení světa na bloky udivuje extrémní nepochopení Západu pro mocenskou strukturu v dnešní ČLR. Podobně tomu bylo i v dobách SSSR. Největší západní organizace financované ze státních rozpočtů se dohadovaly o významu jednotlivých členů sovětského politbyra, hádaly z kávové sedliny, tj. umístění jeho členů na tribuně mauzolea při oslavách a nedošlo jim do hlavy, že SSSR (až do poslední chvíle) neměl oficiální druhou osobu. Existoval však článek 6 ústavy, který prohlašoval KS za jádro politického systému. Proto osoba nominovaná na získání první veřejné funkce, nebyla v žádném případě na vrcholu hierarchie.

Je jasné, proč tomu tak je: šéfové stran jsou články hlubokého státu, jejichž prostřednictvím se přenášejí rozhodnutí skutečných pánů a dárců života dovnitř stran, zatímco prezidenti, premiéři nebo kancléři jsou pouze najatými slouhy - loutkami systému. A byl to sám David Rockefeller, kdo v roce 1962 řekl sovětskému vedení, že to tak funguje, a zcela otevřeně označil takový systém moci za diktaturu buržoazie. V zemích, kde konceptuální moc v podobě vládnoucí strany, jako tomu bylo v SSSR nebo je dnes v ČLR, neexistuje prakticky podzemí, a proto není zapotřebí triků. Proto je těžké najít černou kočku v temné místnosti, zvláště když tam není.

Předtím, než začnou politicky korektní analytici, politici a ministři myslet a konat ve věci mezinárodních vztahů s RF po prohrané vláce na Ukrajině a ČLR po sjednocení s Tchaj-wanem, včetně projektu 16+1 doporučuji alespoň přečíst si Tři poklady života: Ťing (esenci), Čchi (vnitřní energii) a Šen (ducha), jakož i jejich vzájemný vztah. Jestliže představitelé vládnoucí moci nepochopí smysl, unikne jim kořen čchi-kungu a míru. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele