Nicméně ač má globální ekonomika v relativně krátkém období v zásadě velmi podobný problém, kterým je ochabující růst, pak je celkem zřejmé, že mezi mezi roky 2009 a 2011 nelze stavět rovnítko. Ke globálnímu ekonomickému ochlazování totiž dochází za velmi odlišných podmínek.

Předně, navzdory všem divokým zprávám z periferie eurozóny nečelí globální finanční trhy ani zdaleka tak velkému napětí jako po pádu banky Lehman Brothers. Ať se již podíváme na ukazatele tržního rizika (volatilitu) či kreditního rizika (v podobě rizikových marží) tak ty ani v jednom případě nedosahují tak extrémně vysokých hodnot jako na přelomu roku 2008 a 2009. To se pochopitelně může změnit, ale prozatím tomu tak není, což je určitě plus, neboť čeká-li vyspělý svět recese, pak je důležité, aby se to obešlo bez finanční krize (bohužel poslední zprávy z Řecka v tomto ohledu nejsou povzbudivé ).

Další zásadní rozdíl proti roku 2009 spočívá i v tom, že současné zpomalení je mimo jiné dáno i kolektivním utahováním opasků. Snad s výjimkou Japonska dochází k relativnímu zpřísnění rozpočtové politiky prakticky všude - šetří se nejen v zadlužených ekonomikách eurozóny, ale i v USA či ve Velké Británii a konec konců i v ČR (viz v pátek schválené zákony). K obezřetné fiskální politice se však uchylují i země jako je např. Německo a Čína, jejichž domácí poptávka je relativně slabá, a tak tyto ekonomiky generují obrovské obchodní přebytky. Bude-li se situace globální makroekonomická dále vyhrocovat, lze očekávat sílící mezinárodní tlak, aby tyto země své rozpočty uvolnily a podpořily tak chřadnoucí globální poptávku.

Jan Čermák
Analytik ČSOB