Není to zcela jasné, ilustrovat se dá zprávami z Afghánistánu za posledních několik dní.

Například o tom, že Tálibán zabil čtyři afghánské vojáky, že americké bezpilotní letouny zabily omylem tři ozbrojené pastevce, že afghánské ženské kriketové družstvo bylo v tichosti rozpuštěno, a to na základě výhrůžek extremistů, ale i tlaku vlastních rodin, a také že v Kábulu otevřeli první a jediný lunapark.

V Afghánistánu je nepochybně lépe než před 13 lety, ale je otázka, zda nemohlo být ještě lépe a jakou cenu za to Afghánci i Západ zaplatili. Statisticky vzato se od svržení Tálibánu život většiny obyvatel Afghánistánu nepochybně zlepšil.

Průměrná délka dožití se zvýšila o šest let, kojenecká úmrtnost spadla na polovinu, průměrný příjem se ztrojnásobil. Do škol jdou dnes téměř všichni chlapci a asi třetina dívek – za Tálibánu dívky do školy obvykle nemohly a chlapci jen někteří.

Na druhou stranu nejde rozhodně mluvit vítězství protitálibánských sil. Původní záměr operace ISAF – tedy Mezinárodních sil pro podporu bezpečnosti – byl zaprvé sesadit Tálibán a zadruhé potrestat Al Kajdu za 11. září. Tyto cíle byly splněny velmi rychle.

Celá operace se ovšem pak rozrostla, když se ukázalo, že Afghánistán nelze tak snadno opustit. Období od roku 2002 až do dneška tedy nabízí z bezpečnostního a vojenského hlediska velmi nejednoznačný obrázek.

Tálibán byl sesazen, ale nikoli vykořeněn. Naopak v poslední době značně zvedl hlavu a letošní rok zaznamenal rekordní oběti mezi afgánskými civilisty i vojáky a policisty.

Konec mise ISAF znamená ukončení bojových operací, ale nikoli definitivní odchod sil NATO a dalších spojeneckých zemí. Podařilo se splnit úkol vycvičit zhruba 350.000 afghánských vojáků a policistů, ale zatím není jasné, zda tyto síly jsou schopny převzít odpovědnost za celou zemi.

Od 1. ledna tak začíná nová, nebojová operace pod názvem Rozhodná podpora, která pomocí zhruba 10.000 mužů a žen bude aktivní převážně v oblasti dalšího výcviku.

Nejasný úspěch také protitálibánská koalice zaznamenala v oblasti ekonomiky. Zejména Američané utratili zhruba 100 miliard dolarů na obnovu tamního hospodářství, což je více, než kolik obnášel Marshallův plán na obnovu evropského hospodářství po 2. světové války.

Řada těchto investic přišla vniveč, protože bezpečnostní situace nebo neschopnost afghánských partnerů převzít pomoc a rozvíjet darovaná zařízení vedla k promrhání těchto prostředků – slavný je případ elektrárenské turbíny, která už od roku 2008 marně čeká na sestavení a uvedení do provozu.

Ještě před dvěma třemi lety tamní hospodářství rostlo dvojciferným číslem, ale nyní stagnuje na nule, což je způsobeno postupným odlivem americké podpory a také obrovskou korupcí. Tou byla proslavena administrativa prezidenta Karzáího, který byl letos v demokratických volbách vystřídán mužem v ekonomických otázkách mnohem kompetentnějším a také zřejmě poctivějším.

Nástup prezidenta Ašrafa Ghaního byl mimo jiné testem předání politické moci z jedněch rukou do druhých, a nebyl to lehký proces. Ghaního protikandidát Abdalláh totiž dlouho odmítal svou porážku uznat, což dále ohrozilo skromné výsledky dosavadního snažení.

Ghaní oproti Karzáímu má ještě jednu výhodu, dokázal navázat spolupráci s Pákistánem, což je pro skutečně účinný boj proti Tálibánu naprosto nevyhnutelné.

Toto hnutí operuje na obou stranách společné hranice, přičemž Pákistánci měli tendenci nechávat na pokoji ty Tálibánce, kteří jim samotným nevadili. Po hromadné vraždě dětí v pákistánském Péšáváru se možná pákistánský přístup změní.

Tálibán oficiální ukončení mise ISAF, které proběhlo velmi skromně v tělocvičně aliančního velitelství v Kábulu, označil za své vítězství. Tak přesné to úplně není, ale také se nedá říci, že Tálibán prohrál.

To, jak se bude situace dále vyvíjet, budou mít nyní v rukou zejména sami Afghánci. A to je vlastně zcela neoddiskutovatelný úspěch operace ISAF, která právě končí.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.