Soudruh Leonid nejprve palácovým převratem odstranil svého předchůdce Nikitu Chruščova a ujal se vlády. Tehdy, v roce 1964, jej prý v Moskvě považovali za mladého liberála, který vnese do sovětské reality nový svěží vítr. No, vyvinul se a byl pak svým represivním přístupem bližší spíše Stalinovi, než Chruščovovi. Věčné mládí si zachovával pouze na oficiálních fotografiích, publikovaných při každém jeho životním jubileu. Zajímavé je, že ruské zdroje poněkud zpochybňují datum Brežněvova narození. Přesto k 19. lednu na sebe vždycky nechával věšet různé metály, nezastavil se ani před Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu. Dopřál si ji, věřte nebo nevěřte, čtyřikrát (1966, 1976, 1978, 1981), pokaždé pochopitelně uprostřed hlubokého míru. Dosáhl tím rekordu v počtu udělení exkluzivního řádu, který měl a má takovou prestiž, že jej údajně pro sebe dlouho odmítal dokonce Josif Džugašvili-Stalin. No, a jak bylo pro našeho Leonida Iljiče nakonec snadné, zařadit sebe na první místo!

Prvního srpna 1975 podepsal tenhle nositel největšího nadočí na světě v Helsinkách Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě; nedávno jsme tedy opět zapomněli na výročí, již 41. Spolu s ním dokument signovaly zástupy vrcholných státních představitelů. Konkrétně se jednalo o 32 evropských zemí, Spojené státy a Kanadu. Československou socialistickou republiku reprezentoval její prezident Gustáv Husák. Ten se prý ve Finsku pokoušel kontaktovat amerického prezidenta. Odpovědí mu však byla věta, kterou by si měli zapamatovat všichni kolaboranti: „Veškeré záležitosti, týkající se Československa, jsme již projednali s panem Brežněvem.“ V Bílém domě úřadoval tehdy Gerald Ford, jenž ve Finsku tak trochu sklízel ovoce Nixonovy diplomacie, a jeho ministrem zahraničí byl zkušený Henry Kissinger. Do Závěrečného aktu se Západu podařilo zahrnout tzv. Třetí koš, souhrn závazků na poli lidských a občanských práv.

„Pan Brežněv“ asi pozvedl obočí, nakonec však neměl problém. V Helsinkách mu šlo o jiné věci. Sovětský svaz – minimálně v euroatlantickém měřítku, ale fakticky celosvětově – se od nynějška měl stát nepominutelným činitelem. Podepsaný dokument jednak definitivně uzavíral poválečnou etapu a potvrzoval výsledky druhé světové války včetně následného uspořádání, v němž Rusové ovládali svůj „socialistický tábor“. Za druhé – a tohle bylo nejcennější a pro Brežněva to mělo obrovský význam – Svaz sovětských socialistických republik ani jeho nejvyšší představitel nemohli být vynecháni z řešení jakýchkoli závažných politických či mocenských problémů v Evropě. Leonid Iljič věděl, že se tímto svým úspěchem zapisuje do učebnic. Z pohledu dějin Ruska to bylo poprvé, kdy se dokonce největší konkurenční velmoc, Spojené státy americké, zavázala ke spolupráci v krizových situacích. Věčně zakomplexovaná východní mocnost dosud nikdy nedosáhla takto vysokého stupně diplomatického uznání na mezinárodní scéně. Žádný její vůdce nesahal výše. Definitivně tak měl být potvrzen statut supervelmoci pro bývalého „obra na hliněných nohách“.

Po letech víme, že Leonid Brežněv z Třetího koše přece jen jisté obavy měl. Sovětské politbyro záležitost podrobně projednávalo, ministr zahraničních věcí Andrej Gromyko, veterán s nedostižnou praxí ve svém resortu, byl požádán o vyjádření. Neviděl žádné riziko: My si přece podepíšeme co chceme a dodržovat budeme také jen to, co my budeme chtít. – Jako bychom slyšeli dnešní ruské představitele! Některé konstanty se nemění, ať se konkrétní osoby střídají, jak chtějí. Leonid nebo Vladimír. První se domníval, že si v létě 1975 zajišťuje místo v historii; druhý snad také, v roce 2014. První se šeredně spletl. A druhý?

Československá nezávislá scéna přijala Helsinky 1975 s podivením, zejména když „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a rovněž „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“ rutinně prošly Sbírkou zákonů. Tehdy se těm lidem ještě ani neříkalo disidenti. Přečetli si „Třetí koš“, který právě vstoupil do závazné vnitrostátní platnosti jako každý jiný zákon, a porovnali jej se svou životní situací, v níž často nemohli sehnat práci, už vůbec ne kvalifikovanou, jejich děti byly diskriminovány při vstupu na střední nebo vysoké školy, telefony odposlouchávány, všemožné policejní šikanování se stalo denní rutinou. Několika z nich ten kontrast začal vrtat hlavou, ale do důsledků vše dotáhli především Václav Havel, Pavel Kohout a skupina aktivistů kolem nich. Abychom nikoho nešidili, na první „chartistické“ schůzce v bytě Jaroslava Kořána se prý sešli výše jmenovaní s Jiřím Němcem, Zdeňkem Mlynářem a Václavem Vendelínem Komedou (Petr Uhl uvádí také účast Pavla Landovského a Svatopluka Karáska), nelze však opomenout výrazný vliv myšlenek (nepřítomného) filosofa Jana Patočky. Havel konzultoval bývalého ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka, který jako odborník na diplomacii pochopil potenciál tématu a účastnil se dalších schůzek, na nichž se vedle Uhla připojili i Ludvík Vaculík, Pavel Bergmann a pak další. Havel napsal text petice, kolegové „novodisidenti“ jej pak výrazně upravili a dali mu finální podobu.