Existovalo i zklamání z nových stran, tehdy koncentrované zejména do Strany zelených, která původně vzbuzovala značné naděje, aby je pak svým angažmá v Topolánkově vládě zcela zlikvidovala. Naděje veřejnosti se tak upnuly na nově se vynořivší strany, tedy TOP 09 a zejména na Věci veřejné. Ovšem tato strana jak vším, co o ni postupně vyšlo najevo, tak chováním svých představitelů ještě mnohonásobně překonala Martina Bursíka a legendární Kateřinu Jacques.  

Dalo by se očekávat, že veřejnost bude k podobným rychlokvašeným projektům skeptická a bude střízlivěji posuzovat jejich schopnost splnit očekávání, které se snaží vybudit. Raketový nárůst preferencí Babišova hnutí ANO, který zaznamenalo více průzkumů provedených v posledních dnech, ale ukazuje, že sliby o tom, že jsme jiní než stávající politici a budeme tedy všechno dělat jinak, takže brzy bude líp, zní příliš sladce. Čím větší frustrace se společnosti zmocňuje, tím více vzrůstá její ochota uvěřit jednoduchým návodům, pokud jsou pronášeny sebevědomými vůdci s patřičným leskem v očích.  

Zajímavé je, že ostatní netradiční strany zdaleka takový úspěch nezaznamenávají. Je sice pravděpodobné, že se do sněmovny dostane více malých stran se ziskem něco málo nad 5 procenty, ale Babišovo hnutí nad nimi zatím ční. Podíváme-li se na důvody, proč tomu tak je, zjistíme, že u žádné jiné nové strany nevidíme takové nasazení jako u Andreje Babiše. Nejde jen o finanční prostředky, ve kterých žádná strana nemůže hnutí ANO konkurovat. Jde o výběr témat, přesvědčivost jejich prezentace a vůli vyhrát. Jedinou výjimkou – pokud jde o osobní nasazení, je Jana Bobošíková, tu ovšem zcela diskredituje její příliš známá minulost.  

Dosavadní vzestup Babišova hnutí dokládá neurčitost, neujasněnost a fádnost kampaní většiny politických stran. Babiš je sice všude vidět díky svým penězům, ale především jde vhodně volenými výkřiky vstříc většinové nespokojenosti. To se – dodejme že naštěstí – nedaří takovému Okamurovi, jehož sázka na přímou demokracii neosloví zdaleka tolik lidí, podobně jako je neosloví zásadová obrana demokratických principů z úst Miroslava Kalouska.  

Ke cti sociální demokracie je třeba říct, že svoji kampaň nestaví na emocionálních výkřicích, ale pokouší se – aspoň v určitých případech – o věcnost. Chtělo by to ale ještě nějaký nápad a trochu lesku v očích. Pokud žádná z politických stran nepřijde na poslední chvíli s přesvědčivým lákadlem, může se počet dušiček nalákaný Andrejem Babišem ještě významně rozšířit.