Největší zásluhami svatého Václava jsou jeho rozhodný příklon ke křesťanství a zařazení Čech do evropského křesťanského civilizačního a kulturního prostoru. To zachránilo naší existenci! V opačném případě by nás potkal neblahý osud polabských Slovanů.

Údajná Václavova zbabělost a kolaborace s Němci jsou hloupými výmysly. Německo bylo naším silným sousedem a čeští panovníci z rodu Přemyslovců si to dobře uvědomovali. Vztahy s Bavory, Sasy a dalšími nebyly jednoduché a někdy pořádně řinčely zbraně. Většinou jsme však s mocnou západní říší žili v míru a bylo to ku prospěchu oběma stranám. Pravdou je, že Němci nám zprostředkovali vyšší kulturu. Na pozvání českých panovníků u nás zakládali města, seznámili nás s gotikou, zaváděli moderní hospodářství a zdokonalovali zdejší školství. To je zkrátka fakt.

Nutnost rozumného soužití s Německem uznávali Češi už dlouho před vládou knížete Václava. Již v roce 845 přijalo v Řezně 14 českých knížat křest a v roce 897 ve stejném městě složilo poselství českých kmenů v čele s knížetem Spytihněvěm I. (strýcem sv. Václava) přísahu věrnosti německé franské říši. Podle názoru mnoha historiků pochází onen proslulý poplatek 500 hřiven stříbra a120 volů z této doby a Václav tedy pokračoval v praxi svých předků.

V případě osobnosti knížete sv. Václava je nutné rozlišovat mezi historickými prameny a křesťanskými legendami, které například tvrdí, že otroky propouštěl z otroctví, nahé odíval a hladové sytil, což je v podstatě kopírování Nového zákona, a historickými prameny.

Vlády v zemi se ujal snad v roce 924, kdy české země ohrožoval bavorský vévoda Arnulf. A snad právě proto se kníže Václav spojil se Sasem a německým králem Jindřichem I. Ptáčníkem proti Arnulfovi. Později ovšem sám Jindřich pravděpodobně v roce 929 vpadl do Čech, aby si vynutil placení již zmíněných poplatků. Vojska vedena Václavem mu zpočátku kladla odpor, ale pak český vladař pochopil, že boj je marný, uzavřel s Jindřichem mír a pokračoval v poplatkové praxi.

To, že Václav nebyl zbabělec, dokazuje fakt, že porazil kouřimského vévodu Radslava a připojil jeho území ke svému. Krátce před vraždou ve Staré Boleslavi v roce 935 svedl Václav souboj na meče se svým bratrem Boleslavem, a v němž pozdější světec rovněž zvítězil. Toho pak krátce poté zabili Boleslavovi zbrojnoši.

Kníže Boleslav I. pokračoval ve sjednocování země a budování mocné přemyslovské říše. Ovšem válku s německým císařem Otou I. nakonec prohrál a opět odváděl sousednímu panovníkovi inkriminovanou dávku. Nakonec se stal Otovým spojencem a spolu s ním porazil Maďary v roce 955 v bitvě na Lešském poli u Augsburgu. Jeho syn Boleslav II. pak ve spojenectví s německými vládci pokračoval a v roce 992 vyrazil s českým vojskem na pomoc císaři Otovi III. proti pohanským polabským Slovanům. Panovníci přemyslovského rodu byli moudří a prozíraví a za vyšší hodnotu než nějaké pochybné „společenství krve“ považovali šíření vyspělejších křesťanských kulturních a civilizačních hodnot.

Zdá se také, že kníže Boleslav I. přehodnotil bratrovraždu a již tři roky po Václavově smrti nechal jeho tělo přenést ze Staré Boleslavi do Prahy. Tím byl de facto zahájen oficiální svatováclavský kult. Svatý Václav se stal v pozdějších těžkých dobách oporou a symbolem naděje pro český národ. Tak básník František Halas napsal v roce 1938 krátce po mnichovské dohodě tyto verše.

Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál.

Tím chorálem autor myslel svatováclavský chorál, který mimo jiné zpívali i husité, jež rovněž byli svatováclavskými ctiteli a právě oni k němu přidali sloku: „Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím.“ Husitské vojsko také bojovalo s kopím a praporcem sv. Václava. I sám mistr Jan Hus byl velkým příznivcem svatováclavského kultu a v den světcova svátku 28. září pronášel na jeho počest oslavná kázání.

Konstrukce o Václavově údajné zbabělosti a kolaboraci se tedy rozpadá jak dům z písku při dešti. Je proto načase, abychom se seznámili se skutečnými českými dějinami a nešířili komunistické falzifikáty, které nemají s pravdou nic společného.

Zdroje:
Kosmova kronika česká
Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin, díl I., Řím 1987
Kolektiv autorů, Dějiny Zemí koruny české, díl. I, Praha 1992
František Čapka, Dějiny Zemí koruny české v datech, Praha 1999