Moudří lidé se umí poučit z chyb druhých. To však evidentně neplatí pro bývalého řidiče autobus a diktátora Madura, který se mohl vzít příklad z toho, jak chilský prezident Salvador Allende přivedl svými socialistickými experimenty v letech 1970 – 1973 svoji zemi ke katastrofě. V obchodech chybělo základní zboží, na chleba se stály hodinové fronty, životní náklady za jeho éru stouply o 705% a inflace dosáhla 1172 %. Ta znehodnotila výdělky obyvatel a tak se nelze divit, že proti režimu stávkoval kde kdo, například autodopravci, ale i horníci ze znárodněných měděných dolů, kteří měli být oporou režimu. Nastal dokonce takový paradox, kdy opoziční centristická Národní strana zorganizovala sbírku pro stávkující dělníky, aby ve svém protestu vytrvali.

A Venezuela pod vedením socialistů Allendovo Chile zdatně překonala. Inflace v minulém roce přesáhla hranici milion procent, což se dá srovnat snad pouze se situací v Německu ve dvacátých letech minulého století.

Tento jihoamerický stát je v těžké krizi, ekonomika klesá už několik let po sobě, vloni to bylo o zhruba 20 %. V obchodech chybí základní věci, jako jsou chleba, mléko, vajíčka, mýdlo atd. V zemi vládne obrovská bída, miliony lidí uprchly ze země a třetina obyvatel si může dopřát jen jedno skrovné jídlo denně. Logickým důsledkem je masivní nespokojenost s Madurovým režimem. Znakem těch dnů jsou statisícové opoziční demonstrace, vyrabované obchody, vypálené policejní stanice a prázdné spíže a lednice v domácnostech.

Šílená chudoba je rovněž podhoubím pro obrovskou zločinnost, lidé se tady vraždí kvůli bochníku chleba nebo kilogramu mouky. Počet vražd v přepočtu na počet obyvatel je jeden z největších na světě, loupeže a únosy jsou běžnou koloritem. V hlavním městě Caracasu, ale i dalších je hazardem s vlastním životem vycházet po setmění ven.

Viníkem této tragédie antických rozměrů je především Madurův režim a jeho nezodpovědné socialistické experimenty se znárodněním klíčových odvětví, zavedením pevných cen (ty za současné situace akorát povzbuzují černý trh) a velkorysých sociálních dávek, na které ovšem nejsou peníze. Maduro jako bývalý autobusák a člověk hodně jednoduchý není schopný řídit zemi.

Venezuela skomírá už několik let Nelze se tedy divit tomu, že v minulých parlamentních volbách zvítězila opozice. Maduro problém vyřešil typickým způsobem pro diktátory a demokratický zvolený parlament nechal protiústavně rozpustit. Brutálně potlačuje opoziční protesty a výsledkem jsou desítky mrtvých lidí. Nelze se tedy divit tomu, že šéf parlamentu a opoziční předák Juan Guaidó se prohlásil v souladu s venezuelskou ústavou za prezidenta.

Těžko říci, jak celá situace dopadne? Najde se nějaký venezuelský Pinochet? Spíše ne, protože velení armády stále stojí za Madurem, i když mnozí vojáci i důstojníci my vypovídají poslušnost a přecházejí na stranu opozice. Devastace země však nemůže pokračovat donekonečna. Obnovení tržní ekonomiky, kterou prosazuje Guaidó, je nyní jedinou šancí pro Venezuelu.

To, že ruský prezident Vladimír Putin podpořil zločince a vraha Madura, nepřekvapuje. Vládce Kremlu, na jehož rukou je krev stovek tisíc nevinných lidí, si může s venezuelským řezníkem podat ruce. Inu vrána k vráně, respektive gauner ke gaunerovi sedá.

Důležitá je rovněž skutečnost, že většina zemí uznává za legitimního vládce Juana Guaidóa a to včetně těch jihoamerických. To je fakt, který ani místní ozbrojené složky nemohou přehlížet.

Jan Ziegler