Naše církev prchá od jasného slova k uprchlíkům Svět je v pohybu a bude ještě více. Jestli oni dnes, my docela klidně můžeme zítra.

Ne, nejsem „kulti-multi sluníčkář“. Taky nechci, aby moje vnučka nosila burku, a o mnohých z imigrantů jsem bez iluzí. Asi tak jako průměrný Němec. Ten však má důvěru ve svůj právní stát, a tak se nebojí (příznačný je odpor extrémistů vůči uprchlíkům v bývalé komunistické části Německa). Já důvěru v náš právní stát nemám a nejspíš ji nemají ani naši politici, když navrhují krátkozraká řešení problému zatím jednoduchého, oproti tomu, co nás čeká v budoucnu.

Neumíme řešit problém romský. A řešit problém uprchlíků ostnatým drátem vystačí jen na jedno volební období. Nebude však stačit za dvacet let, kdy bude mít Afrika přes dvě miliardy obyvatel. A bude sucho, nebude voda a bez ní ani potraviny. (Myslete na to třeba, když si čistíte zuby). Církve, které brojí proti antikoncepci Afričanů, jim jíst a pít nedají. Místo vývozu demokracie „po našem“ jsme jim patrně než ryby, měli dávat ty udice.

Přesto se nebojím. Z Písma přece nejčastěji slyšíme Hospodinovo slovo: Nebojte se! Bůh ví, že strach má velké oči, ochromuje soudnost, rozum i cit. Proto ho mocní světa vždycky užívají jako nejúčinnější a nejjednodušší metodu vládnutí. Společně se snahou médií dodat co nejvíce senzací nás strachem masírují a manipulují. Ano, „namakaní“ mladíci jdou za lepším. Jenže – riskovali byste kvůli „lepšímu“ utonutí v moři? Z právního státu budou mnozí vráceni, aby si udělali pořádek doma, než začnou dělat nepořádek v Evropě, když nezvládnou integraci. A teroristi mezi nimi? Nedejte se vysmát! Ti přiletěli letadlem a v pařížských restauracích nebo s bílou pletí třeba ve Stockholmu plánují své. Přece nebudou riskovat utopení nebo strastiplný pochod s děcky na zádech!

Jenže právě o takto prchající jde. Že mají nóbl oděv, mobil, tablet? Nepřicházejí z časů Lawrence z Arábie nebo Schweitzerova pralesa, ale z technologicky vyspělé společnosti, jako je naše. Sice s jiným „náboženským zavazadlem“ v sobě, ale s drobným rozdílem: Utíkají ani ne před, ale z válčení. A mnozí jako vyznavači islámu utíkají před Islámským státem. Jasně, že jim mají pomáhat souvěrecké země! Některé pomoc poskytují, jiné staví babylonské věže dubajské, kterými se my jimi jezdíme kochat! Ale tisíce uprchlíků míří do Evropy, kterou moc „nemusí“. Nepodsouvejme jim pouhou touhu po sociálním příspěvku bohaté Evropy. Utíkají k nám ze strachu a pro pomoc. Ani ne k nám, ale do Německa. Kdo by to byl řekl, když víme o  dobách, kdy se z Německa utíkalo! Po sedmdesáti letech od války si sebe s igelitkou, batohem a děckem na zádech představit neumíme.

Nemaskujme svůj strach obavami o naši křesťanskou Evropu (což v Čechách zní dvojnásob komicky). Nemělo by nám paradoxně spíš lichotit, že u nás vidí naději?

Nepředhazujme jim touhu po sociálních dávkách, anebo že nás chtějí kulturně a nábožensky „převálcovat“. (To se v průběhu času může stát ze sociologických důvodů...) Právní státy sebevědomé a bohaté Evropy to zvládnou. Evropa zvládla v posledním století horší věci.

Naše křesťanské hodnoty nemohou být prezentovány ostnatým drátem strachu. Ježíš naštěstí jenom v církvích uzavřen nebyl. Základním pilířem jeho evangelia je přece soucit, milosrdenství, láska a pomoc bližnímu v nouzi. Kdo je bližní, ukázal Kristus (světe, div se!) na jinověrci Samaritánovi. Jestli chceme zachovat Evropu křesťanskou, pak ne tím, že nepomůžeme. Ale naopak: křesťanskou Evropa zůstane, když pomůžeme.

P.S.: Klidně si vezmu mámu s dětmi k sobě na faru, než se vyřeší jejich pobyt. A že by to měli být pouze křesťané? No nevím, co by na to Ježíš řekl. Ostatně naše fary bývají velké a často prázdné.

A potom: Ježíš je venku... A tak spíš strach z uprchlíků mě jímá bázeň před Hospodinem.

Jana Šilerová