Je nepochybné, že pokud bylo v Česku všechno v pořádku, chtělo by se říct normální, kdy jsme nebyli pod tlakem opatření proti viru Covid-19, byl pan principál Hrušínský navýsost spokojený. Divadlo divadlilo, přišedší diváci zaplatili, pan Hrušínský byl spokojen jak s tržbou, tak se ziskem ( i s dotací). Jenže se stalo, že ten neřád Covid-19 způsobil, že se společnost stala jeho rukojmím, a jeho přítomnost vyvolala údajnou potřebu omezit společenský a hospodářský život občanů se všemi jeho důsledky. Ponecháme-li stranou úvahy či hodnocení, zda to vše bylo či je nutné, respektujme stav věci takový, jaký je. 

Protože se život v Česku v důsledku různých opatření významně omezil, snaží se vláda některé výpadky významných ekonomických, ale kulturních subjektů nahradit mimořádnou, bohužel jen částečnou finanční pomocí, aby snížily následky opatření, které byly přijaty, resp. vládou nařízeny v rámci pandemie Covid(u)-19. V tomto ohledu také ministerstvo kultury obdrželo od vlády finanční pomoc ve výši 1,07 Kč  miliardy, které přiděluje těm kulturním subjektům, jejichž existence je závislá na grantech, dotacích a sponzoringu, nemohou využívat půjček a i když mají příjmy a výnosy, nepracují na zisk. Je tedy celkem logické, že z uvedené finanční pomoci jsou upřednostňovány právě tyto subjekty a že ty kulturní soukromé subjekty, které kromě příjmu a výnosů jsou také dotovány ze státního rozpočtu, musí s případnou pomocí posečkat.