Je třeba si přiznat, že personální obsazení ministerských křesel v dnešní vládě (stejně jako v předchozích) není a ani nebylo vždy zrovna nejšťastnější. A není to jen tím, že jak se říká, že „nejsou lidi“. Tedy myšleno lidi, kteří mají pro takové funkce dostatečné předpoklady jak svým vzděláním ( a zaměřením), tak také minimální praxí a zkušenostmi v daném resortu. Tím ovšem není řečeno, že i při jisté praxi a zkušenosti musí být kvalita práce vždy bezchybná a zodpovědná. Připočteme-li k tomu nerespektovanou a odpíranou osobní odpovědnost politiků (hlavně neochotu ji uzákonit) platí, že ne vždy je lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.

Prezident Miloš Zeman je nejen starý, ale také dostatečně zkušený na to, aby ve svém rozhodování také obezřetný a odpovědný. Nominace na posty ministrů ze strany ČSSD jsou dostatečně varovné k tomu, aby se nad jménem kandidáta prezident zamyslel a teprve potom odpovědně rozhodl. Ostatně nekompromisní a odpovědný přístup dostatečně jasně vyjádřil už v případě úvah na kandidáta ministra zahraničí Pocheho, nebo dříve nejmenování profesorů a pod. Možná právě ta jeho „nežádoucí odpovědnost“ je trnem oku opozici a antizemanovcům, kterým se nedaří jej donutit skákat, jak oni pískají.

Ať už rozhodne, resp. rozhodl tak či onak, má k tomu své zcela oprávněné důvody. V případě kandidáta na ministra kultury Michala Šmardy z ČSSD dospěl k názoru, že jej nebude jmenovat, protože na funkci ministra kultury nemá žádné osobní předpoklady vykonávat funkci ministra kultury, nemá z touto oblastí lidské činnosti potřebné ani znalosti ani zkušenosti, resp. podle slov prezidenta se nikdy nezabýval agendou či problematikou české kultury. Tvrdošíjně prosazovaná, ničím faktickým či odborným nedoložená kandidatura pana Šmardy ze strany ČSSD, potažmo samotného lídra Hamáčka jen dokazuje, že kandidatura M. Šmardy je vedena více ze stranické bezradnosti, či spíše (nerozvážné) umanitosti, pokud nejde o tlak jistého velmi vlivného člena vedení ČSSD. Že by byla kandidatura M. Šmardy prosazována z nedostatku někoho lepšího, je nepravděpodobná. Tak bídně na tom snad ČSSD ještě není, jiná věc je, zda je ze strany vedení ochota někoho jiného (kdo není jejich kůň), navrhnout. To je jeden z racionálních pohledů na možno říct odpovědné rozhodnutí prezidenta Zemana.

Na prezidentovo rozhodnutí nejmenovat M. Šmardu jsou však také jiné, nutno říct rozdílené pohledy a hodnocení. Především z řad opozice a lidí tzv. antizemanovců se ozývají kritické hlasy, že prezident ohýbá, nerespektuje, pošlapává Ústavu ČR. Jsou to nejen trestuhodné neznalosti právního výkladu Ústavy (často samotnými právníky, viz. Např. pan Láska), je to především snaha dokazovat neschopnost prezidenta v jeho iracionálním jednání, neschopnosti rozhodování a v neposlední řadě nerespektování Ústavy, což vyvrcholilo ve frenetickém podání „utopistické“ ústavní žaloby ve snaze jej donutit k odstoupení.

Renomovaný právník Zdeněk Koudelka se k této záležitosti vyjádřil a beze vších pochybností konstatuje, že prezident Miloš Zeman neporušuje ústavu, když odmítl jmenovat Michala Šmardu ministrem kultury. Ústava dává prezidentovi právo jmenovat ministra, kterého však nemůže jmenovat bez návrhu premiéra. Navrhovací právo však není silnější než jmenovací. Prezident nemusí návrhu vyhovět. Ministři jsou jmenováni za shody prezidenta a premiéra. Hlava státu není podřízena předsedovi vlády a návrhy předsedy vlády prezidentovi republiky nejsou závaznými příkazy. (Více ZDE)

Na druhé straně jsou právníci, kteří naopak konstatují, že Ústava je napsána tak, že v době jejího vzniku a následná léta tehdejší politické reprezentaci plně vyhovovala, dnes, když se politická reprezentace změnila, se Ústava nachází ve stavu, který umožňuje její různý výklad. Pokud by měl Ústavní soud vyhodnotit jednání prezidenta Zemana není vyloučeno, že vsadí na jednu ze dvou verzí interpretace. Jedna, půjde proti prezidentovi, druhá, která bude naopak prezidentovo jednání považovat za relevantní a opodstatněné. Proto by se měla naše politická scéna seriozně zabývat buď s předěláním Ústavy do podoby, která odpovídá současné době, nebo si zvyknout na to, že výklady budou různé, což bude nepochybně vyvolávat „politické dusno“! Nicméně faktem zůstává, že při dobré vůli (ČSSD) šlo těmto nedorozuměním předejít, stačilo kandidáta na ministerskou funkci buďto předem konzultovat s prezidentem, lépe však kandidáta na (kteréhokoliv) ministra vybírat s plnou odpovědností v podmínkách, odpovídající odborným předpokladům v daném rezortu a nechutným scénám se tak mohlo předejít. Jenže, „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde!“