Když náhodou zakopnete někde na internetu na záznam politických debat z první půli 90. let (třeba na slovutný pořad Oty Černého Co týden dal), nevěříte svým očím, dnes již pohříchu navyklým na dryjáčnické manýry veřejnoprávníků typu Václava Moravce nebo Jakuba Železného (a mnoha dalších). Tehdy se ve studiu sešlo pět šest představitelů různých politických stran a směrů (včetně těch menších, ale nikoli odstrkávaných a zanedbávaných jako dnes), aby vedli solidní a korektní argumentovanou debatu na věcná témata. Žádné překřikování, žádné sprostoty a urážky. Moderátor kladl zasvěcené otázky, hosté odpovídali, jak jen uměli, všichni se navzájem zdvořile nechávali domluvit, neskákali si do řeči, nesnažili se význam toho druhého ponížit, aby vynikl význam jejich. S jistou nadsázkou by se dalo skoro říci, že to byla jakási malá politická „rozprava filosofů“, jak ji známe z antické literatury. Je to konec konců logické: když se chcete něco dovědět, musíte víc naslouchat než mluvit. Proto také obsahový přínos pro publikum byl stokrát vyšší, než dnešní uječené, ale duchaprázdné exhibice moderátorů, a žel také mnoha politiků. Každý si laskavě doplň konkrétní jména podle své zkušenosti. Tento odkaz listopadu, kdy jsme zřejmě většinově podlehli dojmu, že na rozdíl od kádrovácké žurnalistiky a politiky doby předchozí, nyní nastane příkladná demokratická diskuse a soutěž názorů, je dnes už zaprášenou minulostí. Bohužel.

S tím souvisí i další změna, želbohu již tradičnější a přítomná i krátce po převratu. Vzpomeňte si, jak před volbami 1990 pateticky vystoupil v médiích Jan Ruml a sdělil národu, že tehdejší předseda lidovců Josef Bartončík je zapsán v seznamech spolupracovníků StB. Tvářil se u toho jako spasitel, ale nic spasitelského na tom nebylo. Oni totiž lidovci, vedení Bartončíkem a Sacherem, rozpoutali už dost dlouho před oním listopadem docela dynamickou debatu ve své straně i na stránkách partajního listu Lidová demokracie na téma potřebné změny společenského uspořádání i klimatu. Tedy téma výměny kádrů, kdy nositelé liberálnějších myšlenek měli usednout na místa mocí zkorumpovaných a většinově též už senilních vrchnostů a zajistit tak průchod svobodnějšího myšlení i mluvení a činů. Kdo nevěří, ať si otevře onu Lidovou demokracii z raného podzimu 1989 a diví se, jak svobodně se tam psalo, navzdory tuhému Jakešovu režimu. Proto také lidovci měli u veřejnosti veliké plus, jehož se havlovští Občanští fóristé (zastoupeni konkrétně v této kauze Rumlem) tolik obávali.  Lidovci měli tehdy velkou šanci tvořit vůči OF silnou opozici. Proto bylo nutno pár desítek hodin před volbami vytáhnout Černého Petra na jejich předsedu. Přitom Ruml v podstatě zneužil tajných informací, registry spolupracovníků StB zdaleka nebyly veřejné, a on tedy učinil podpásové gesto ve svůj prospěch. A tím lidovce nepochybně připravil o dost procent.

Podobný příběh se odehrál v roce 1998, kdy média vyfabrikovala nepravdivý příběh o švýcarské vile Václava Klause. Televize Nova tehdy přinesla „šokující informaci“ o tom, že odstoupivší premiér Klaus vlastní v Davosu vilu, kterou nepřiznává, a tudíž porušuje zákon. Tento narativ skloňovala všechna antiklausovská média v domnění, že tím poškodí šance tehdejší ODS v předčasných volbách. Nevyšlo jim to. ODS tehdy stanula druhá na stupních vítězů s nějakými 28%, ačkoli jí všichni odpůrci (v čele opět s Rumlem, jaká náhoda) prorokovali maximálně 8%. Krátce po volbách táž televize Nova přinesla „opravu“, v níž zkonstatovala, že původní tvrzení o „Klausově“ vile nebylo pravdivé. Jakási bizarní pointa spočívala v tom, že jak původní, tak tu opravnou informaci pořídila stejná britská agentura, pracující pro tehdejšího šéfa zpravodajství Novy Jana Vávru, velkého spojence šéfa lidovců Josefa Luxe, který velmi toužil usednout místo Klause v čele kabinetu.

Podobný příběh byl i tzv. Kubiceho zpráva v roce 2006. Opět těsně před volbami uspořádal činovník ODS Ivan Langer s policejním důstojníkem Janem Kubicem tiskovku, na níž prezentovali tzv. Kubiceho zprávu, podle níž se tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek dopouštěl pedofilních činů. Což socialisty opět nutně poškodilo a ODS vyhrála volby. Věc sama se samozřejmě nikdy nevyšetřila, a tedy neprokázala, a odešla do ztracena.

Ze stejného kadlubu byl odlit příběh Pandora Papers, pár dnů před volbami vytažené kompro na končícího premiéra Andreje Babiše o jeho nemovitostech v Provence. Narativ byl tento: Babiš si (v roce 2009, tedy dlouho před svým vstupem do politiky) pořídil na jihu Francie nějakou nemovitost přes offshoreové firmy. Co na tom, že neporušil žádný zákon. Co na tom, že redaktorka, která příběh vytáhla ze šuplíku, přiznala, že o té nemovitosti věděla přes devět měsíců, ale zveřejnila to až nyní, „protože to tak nějak vyšlo“, jak pravila.

Stejného druhu je (promiňte ten výraz, slabší nelze použít) sviňské zatažení Babiše mladšího do předvolebního boje. Zneužitý mladý muž si řeší osobní problém se svým otcem a jeho loutkovodiči ho ukazují jak dvouhlavé tele v cirkusu. To už je opravdové chucpe.

Nu a vrcholné číslo předvedl ústavní soudce Pavel Rychetský, který pojistil dvěma antibabišovským (a též anti-SPD) koalicím volební výsledek tím, že změnil znění volebního zákona, jehož kdysi byl sám autorem. Že to připomíná pohádku „odvolávám, co jsem odvolal“? Možná, ale tohle není pohádka, nýbrž dokudrama.

Všimněte si, co ještě tyto příběhy spojuje. Podraz č. 1 na lidovce – Občanské fórum zaniklo necelé dva roky poté. Podraz na Klause – jeho ODS čtyři roky vládla v opozičně smluvním paktu se Zemanovou vládou a zajišťovala, aby nedošlo na ty úplně nejzhůvěřilejší socanské nápady Miroslava Grégra a dalších. Podraz s Kubiceho zprávou? ODS vysvištěla z vlády dva a půl roku poté, tedy opět předčasně a s velkou ostudou. Jaký tedy asi vezme konec letošní kýbl podrazů na Andreje Babiše? Nevím, neluštím z křišťálové koule. Ale ještě mám dobrou paměť a vím, že nic v politice se neděje poprvé. Dnešní překřikování, které slyšíme z řad oněch dvou prý spřátelených koalic, nevěští nic dobrého. Ještě u těch koryt nezasedli, a už se perou.

Smutnou kulisu tomu všemu tvoří senátní puč vůči prezidentu republiky. Vůči nemocnému prezidentu republiky, nutno dodat. Když opět zalovíte v paměti, vybavíte si všechny ty zdravotní lapálie a hrůzy, jimiž po léta procházel Václav Havel. Tehdy i jeho zapřísáhlí nepřátelé v sobě našli tu slušnost, aby jeho stav absolutně respektovali a nedělali z něj fackovacího panáka, který se nemůže bránit. A dnes? Hanba mluvit. Ještě že máme lidovou moudrost, a ta praví: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

Článek obsahuje štítky

Kobza , volby 2021

autor: PV