Když náhodou zakopnete někde na internetu na záznam politických debat z první půli 90. let (třeba na slovutný pořad Oty Černého Co týden dal), nevěříte svým očím, dnes již pohříchu navyklým na dryjáčnické manýry veřejnoprávníků typu Václava Moravce nebo Jakuba Železného (a mnoha dalších).

Tehdy se ve studiu sešlo pět šest představitelů různých politických stran a směrů (včetně těch menších, ale nikoli odstrkávaných a zanedbávaných jako dnes), aby vedli solidní a korektní argumentovanou debatu na věcná témata. Žádné překřikování, žádné sprostoty a urážky. Moderátor kladl zasvěcené otázky, hosté odpovídali, jak jen uměli, všichni se navzájem zdvořile nechávali domluvit, neskákali si do řeči, nesnažili se význam toho druhého ponížit, aby vynikl význam jejich. S jistou nadsázkou by se dalo skoro říci, že to byla jakási malá politická „rozprava filosofů“, jak ji známe z antické literatury. Je to konec konců logické: když se chcete něco dovědět, musíte víc naslouchat než mluvit. Proto také obsahový přínos pro publikum byl stokrát vyšší, než dnešní uječené, ale duchaprázdné exhibice moderátorů, a žel také mnoha politiků. Každý si laskavě doplň konkrétní jména podle své zkušenosti. Tento odkaz listopadu, kdy jsme zřejmě většinově podlehli dojmu, že na rozdíl od kádrovácké žurnalistiky a politiky doby předchozí, nyní nastane příkladná demokratická diskuse a soutěž názorů, je dnes už zaprášenou minulostí. Bohužel.

S tím souvisí i další změna, želbohu již tradičnější a přítomná i krátce po převratu. Vzpomeňte si, jak před volbami 1990 pateticky vystoupil v médiích Jan Ruml a sdělil národu, že tehdejší předseda lidovců Josef Bartončík je zapsán v seznamech spolupracovníků StB. Tvářil se u toho jako spasitel, ale nic spasitelského na tom nebylo. Oni totiž lidovci, vedení Bartončíkem a Sacherem, rozpoutali už dost dlouho před oním listopadem docela dynamickou debatu ve své straně i na stránkách partajního listu Lidová demokracie na téma potřebné změny společenského uspořádání i klimatu. Tedy téma výměny kádrů, kdy nositelé liberálnějších myšlenek měli usednout na místa mocí zkorumpovaných a většinově též už senilních vrchnostů a zajistit tak průchod svobodnějšího myšlení i mluvení a činů. Kdo nevěří, ať si otevře onu Lidovou demokracii z raného podzimu 1989 a diví se, jak svobodně se tam psalo, navzdory tuhému Jakešovu režimu. Proto také lidovci měli u veřejnosti veliké plus, jehož se havlovští Občanští fóristé (zastoupeni konkrétně v této kauze Rumlem) tolik obávali.  Lidovci měli tehdy velkou šanci tvořit vůči OF silnou opozici. Proto bylo nutno pár desítek hodin před volbami vytáhnout Černého Petra na jejich předsedu. Přitom Ruml v podstatě zneužil tajných informací, registry spolupracovníků StB zdaleka nebyly veřejné, a on tedy učinil podpásové gesto ve svůj prospěch. A tím lidovce nepochybně připravil o dost procent.