To jsou ale věci. Můžete se stát nepřítelem tzv. liberální demokracie, pokud natočíte rozhovor s někým, koho ona vládnoucí ideologie označí za nežádoucího a „toxického“. Vlastně se stanete sám též toxickým, protože jste dýchali nějaký čas stejný vzduch jako váš respondent. A přitom táž eurounijní ústa vás ujišťují, jak moc jim záleží na svobodě slova a médií. Tolik pokrytectví na jednom místě aby pohledal.

Dnešní EU se chová úplně stejně jako komunističtí strážci rudých hodnot za minulého režimu. Formálně jsme měli zákonem a mezinárodními dohodami zakotvenou svobodu tisku, ale v reálu bylo vše jinak. To však platilo pro domácí protagonisty. Těžko si představit, že takový Karel Hvížďala po vydání své knihy Dálkový výslech (rozhovoru s V. Havlem) by mohl ze své německé emigrace volně jezdit do států ost-bloku. Ale upírat práva novinářům odjinud si příliš netroufli ani ti jakešové. V tom je EU větší kabrňák.

Rád bych připomněl dnešním bruselským herojům pár historických faktů. Tak například slavná italská novinářka Oriana Falacci proslula tím, že se jako jediná žena – žurnalistka – dostala k možnosti udělat rozhovor s islamistickým předákem Chomejním. Ale nedosti na tom. Zpovídala také Jásira Arafata, Muamara al-Kaddáfího či tvůrce radikální pákistánské islamizace Zulfikara Alího Bhutta. Asi bychom ani u jednoho z těch jmen nepochybovali o tom, že šlo o mimořádně sporné politiky, namnoze spojené s terorismem. Dostala však Falacciová zákaz cestování od nějakých byrokratů? Nikoli! Učí se o ní na univerzitách jako o zásadní osobnosti světové novinařiny.

Nebo spisovatel Gabriel García Márquez. Ten byl od roku 1959 blízkým přítelem lídra kubánské revoluce Fidela Castra. A mimochodem též sepsal knihu Chile očima skryté kamery, v níž nepokrytě kritizoval Pinocheta a sympatizoval s Allendem. Sebral mu snad někdo Nobelovu cenu za literaturu? Nebo Oliver Stone. Natočil v roce 2003 celovečerní dokument Comandante o výše zmíněném Castrovi a páteří toho filmu byly rozhovory s ním. Krom jiného Stone natočil též čtyřdílný seriál Svět podle Putina. Odňal snad někdo Stoneovi Oscary za filmy Četa, Wall Street, Narozen 4. července a JFK?

A mluvíce o „Nobelovkách“: Vzpomene si kdo ještě na to, že jednu (tu za mír!) dostal v roce 1994 už výše řečený Jásir Arafat? A kdo ještě ví, že na tutéž cenu byl v roce 1939 nominován Adolf Hitler? Pravda, nedostal ji, protože mezitím přepadl Polsko. Ale už předtím (1938) provedl anšlus Rakouska a v březnu 1939 obsadil české země a zahájil šest let okupace. Mimochodem týž Hitler se ocitl na titulní straně prestižního amerického časopisu Time jako osobnost roku 1938. O rok později a pak znovu roku 1942 byl tou osobností Stalin.

A tak bychom mohli pokračovat. Zde stůjž otázka: udělat rozhovor s politikem, který je jiným politikům proti mysli, znamená exkomunikaci, nálepku nepřítele a tvora nehodného? Jak tedy například posoudit rozhovor Michala Kubala z ČT se syrským prezidentem Bašárem Asadem, který se uskutečnil v roce 2015? Změnil se snad Asad? Nebo Kubal? Nebo ČT? Nebo EU se svým zvráceným kádrováctvím? Odpověz si každý sám.

Mimochodem, velmi podobné cenzorské praktiky se uhnízdily i na naší domácí politické scéně. Poslaneckou koaliční většinou protlačená změna jednacího řádu, limitující prostor pro příspěvky poslanců a tedy i řádnou demokratickou diskusi, je první vlaštovkou z hejna, které se zcela jistě dostaví, pokud to stávající pětikolce nezarazíme. Jinak může následovat leccos, třeba zákaz pro opoziční poslance vystupovat k vybraným, poté možná všem tématům, popřípadě zákaz vstupu do budovy Poslanecké sněmovny, a snad i do přilehlých uliček a Malostranského náměstí. To teprve bude ta pravá demokracie – liberální!

Ale to, že se změnila EU, a celý evropský vládnoucí politicky progresivisticko-liberalistický mainstream, a to k horšímu, je evidentní.

A to zejména v tom ohledu, že dochází k brutálnímu osekávání základních lidských, občanských a politických práv a svobod

Svoboda projevu, svoboda sdružování, svoboda shromažďování – to vše v Evropě, i u nás, existuje v podstatě už jenom na papíře, resp. tato práva a svobody platí jen pro někoho. Pouze pro nositele těch „správných“ názorů – a pro ty ostatní nikoli. Ti jsou za své výroky či články pronásledování, včetně využívání, či spíše zneužívání, nástrojů trestního práva.

Anebo jinak – evropská demokracie se plíživě mění v autokracii. A občas to má docela nechutné symptomy.

Jako třena aktuálně na Ukrajině.

Ukrajinský web Texty zveřejnil nedávno seznam tzv. „Bakterií ruského světa“ – tedy osob a organizací z 19 evropských zemí, které označuje za tzv. proruské.

Na tomto seznamu jsou mj. i někteří čeští politici a řádně zvolení poslanci českých parlamentních politických stran, někdejší český prezident Václav Klaus, určití čeští novináři atd.

Celkem jde v případě České republiky o 136 osob a organizací.

Jde o věc, která nese jasné rysy totalitních (např. toho nacistického) režimů: sestavování seznamů nepřátel, jejich veřejná prezentace, dehonestace, šíření nenávisti k označeným osobám.

Zařazení osob na tyto a podobné seznamy, nadto pod dehumanizujícím označením „bakterie“ (mmch. i zde je jasná podobnost s nacistickou terminologií) vede v praxi k jejich všemožnému pronásledování, stávají se cílem nejprve verbálních útoků a výhrůžek (např. na sociálních sítích), odkud již nemusí být daleko ani k útokům fyzickým.

Ostatně, někteří kritici současného ukrajinského režimu a novináři, kteří o něm píší kriticky, již byli nalazeni mrtví. Jako například egyptský investigativní novinář Mohammed Al-Alawi.

Kde jsou jindy přeaktivní eurounijní hlídací psi dmokracie a svobody tisku?

Je to nechutné pokrytectví.

Už jsem v této věci interpeloval i ministry Lipavského a Rakušana s otázkami, jak se k této nechutné záležitosti postaví naše vláda. Zda vyjádří Ukrajincům protest a jak ochrání české občany, kteří se na základě jejich zařazení na tento neonacistický seznam ocitnou v nebezpečí.