Prakticky už od roku 1991 navštěvuji vlastně každoročně Francii. Je mně ovšem jasné, že vidím tu její nejlesklejší část. Azurové pobřeží, Paříž a její nádherné třídy a ulice anebo skvělá divadla a jejich představení. Ale ve francouzské společnosti nejsou jen lidé, kteří jsou šťastní, materiálně zabezpečení a uspokojení svou krásnou přítomností a světlou budoucností. Nechci teď mluvit o francouzských občanech předměstských čtvrtí s barevnou pletí. Pokud by si totiž sňali kukly z obličeje účastníci protestů žlutých vest, odhadl bych, že naprostá většina z nich je bílá. Jsou to ti občané Francie, na které společnost poněkud zapomněla. Kteří mají problémy vyjít se svou výplatou do příští výplaty. Nemohou dávat své děti na lepší školy, nemají zajímavou práci s výtečným platem. A vlastně nemají ani žádnou velkou osobní perspektivu.

Myslím, že velká část z nich nechodí pravidelně k volbám. Tito lidé jednoduše nevěří, že by jim někdo z politiků mohl či chtěl pomoci změnit jejich životní úděl. A francouzský prezident Macron, oslněn sám sebou, když s přehledem před rokem a půl zvítězil v prezidentských volbách a poté s ještě větším přehledem se svou nově utvořenou stranou zvítězil v parlamentních volbách, se chová jako chladný investiční bankéř. Tím ve skutečnosti také byl, když před svým vstupem do politiky ve francouzské socialistické vládě pracoval v Rothschildově bankovním domě. Faktem je, že jak socialisté, tak před nimi neogaullisté, nebyli schopni ani ochotni se svými vládami provést takové reformy francouzské společnosti a ekonomiky, o kterých snili podnikatelské kruhy. Teď nemám na mysli živnostníky a malé podnikatele. Mám na mysli ty největší francouzské společnosti. Takže Macronovy reformy měli zaplatit lidé ze střední třídy a také lidé z nízkopříjmových skupin francouzské společnosti. Ale třeba také živnostníci a určitě zaměstnanci a další. Proto tak zdrcující podpora v průzkumech veřejného mínění pro požadavky hnutí žlutých vest. Zatím vsak se jedná v souhrnu o požadavky spíše amorfního rázu nežli přesně specifikované cíle . Prostě hnutí žlutých vest je hnutím nespokojených či zklamaných, kterým se vyhýbá životní perspektiva a růst životní úrovně.

Jsou takoví lidé i v české společnosti?

Nepochybně. V nedávné volební kampani před volbami do Senátu jsem při setkáních s tisíci lidmi na Ostravsku měl možnost se přesvědčit na vlastní kůži o tom, že největší část lidí patří mezi nevoliče. Tedy lidi, kteří nechodí k volbám. A jsou to lidé, kteří nevěří, že by volebním spojením s jakoukoli českou politickou stranou mohli zlepšit svůj život. Život svůj, život své rodiny a svých dětí. Jsou to statisíce lidí, kteří bydlí v nevhodných podmínkách bez možnosti vůbec řešit svůj bytový problém. Jsou to statisíce lidí, kteří jsou postiženi většinou velmi drakonicky pojímanými exekucemi a další statisíce představují jejich rodinní příslušníci. Celkově se odhaduje, že včetně rodinných příslušníků je u nás exekucemi zasaženo kolem 2,5 mil. lidí. Samozřejmě v různé míře, ale část z nich se nachází v bezvýchodné situaci. Těchto lidí, kteří jsou v bezvýchodné situaci, jsou možná statisíce, a to z důvodu špatně nastaveného zákona o exekucích.

No a pak jsou zde lidé - opět statisíce lidí - s nejnižšími příjmy, což jsou často lidé s nejnižší kvalifikací. Zlepšení mzdových podmínek v zaměstnání se jich netýkalo do značné míry ani nyní, kdy se projevuje nedostatek pracovních sil (velkou část z nich představují důchodci).

Mohl bych ve výčtu skupin lidí, kteří jsou u nás zasaženi chudobou do té či oné míry pokračovat. Zdá se ale, že česká společnost je zatím dost konzistentní. Hodně toho snese.

Významná část české politické elity (podobně jako té francouzské) se ovšem soustřeďuje na problémy, které zajímají jen ji. Je to například střet zájmů A. Babiše (tím nechci říci, že to není problém, ale je otázka, zda to má být první problém v politické agendě většiny politických stran). Prostě lidi budou zajímat vždy hlavně problémy, které se váží k jejich životu, k jejich životní úrovni více než pro ně imaginární problémy....

Dříve nebo později může tedy i u nás vypuknout něco, co bude obdobou hnutí žlutých vest ve Francii. Společenskou podporu, jak jsem ukázal výše, by takové hnutí i u nás mělo ve frustrovaných vrstvách a skupinách českých občanů. Bylo by proto dobré frustraci velké části českých občanů dále neignorovat…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele