Ostudný předseda SOCDEM Šmarda se minulý týden pochlapil. Že prý chce jednat se všemi levicovými formacemi o společném postupu v budoucnu.

Tak jak by ho každý průměrně vzdělaný člověk pochopil (Šmarda má jistý deficit vzdělání), znamenalo by to, že SOCDEM pod jeho vedením by usilovala o vytvoření jednotné fronty levicových stran a organizací pro volby do Poslanecké sněmovny v příštím roce. Tento politicky krok, vzhledem k tomu, že v posledních volbách do Evropského parlamentu měla SOCDEM necelých 1,9 % hlasů, je zcela logický. Celkem by mně ani nevadilo, že jsem na zamýšlené jamboree do Lidového domu, které se mělo konat ke spojování levice tuto středu, nebyl pozván. Samozřejmě, od Šmardovců to je signál, že se s ČSSD, kterou vedu, s politickou spoluprací nepočítá. To by asi nebylo to nejhorší.

Předsedkyně KSČM Konečná vcelku moudře přešla to, že politický výtlak SOCDEM toho času není takový, aby tato strana byla gravitačním polem spojené levice. Ale pokud by to byla cena za společný postup, dalo by se jistě předstírat, že politická váha Šmardy a spol. není tak mizivá, jak ve skutečnosti je. Nevím, jestli komunisté očekávali, co jsem očekával já a co jsem napsal do svého článku „Volební blok levice pro sněmovní volby?“ minulý týden. To je, krátce řečeno, že společný postup komunistů a Šmardy a spol. je prakticky vyloučen. Napsal jsem, že jakkoliv bývá obvyklé, že zahraniční politika je v běžné situaci každého státu jenom jakýmsi derivátem vnitřní politiky, nebo dokonce jen její ozvěnou, u nás tomu tak v současnosti není.

Dnes žijeme v době, kdy je tomu přesně naopak. Zahraniční politika Česka, jak se vznešeně říká vazalství, které provádí v oblasti zahraničních vztahů Fiala, Lipavský a vůbec celá vláda, ve skutečnosti plnohodnotnou zahraniční politikou není. To lze změnit až s jejím pádem.

Nynější vedení Lidového domu je parta exponentů amerických zájmů v zemi. Patří k nim třeba Dienstbier, Poche, Ostrá, samozřejmě Šmarda, Netolický a další. Tito lidé udělají všechno pro to, aby SOCDEM zůstala v módu rusofóbní, sinofóbní, babišofóbní a komunistožroutské strany. A byla jakousi zálohou nynější vládní koalice Spolu.

V úterý jsem si přečetl se zájmem článek jakéhosi autora v libertariánském časopisu E15, který popisoval, jak se účastnil s „Honzou Bartou“, jak ho důvěrně označuje, seance v jakémsi salonku Lucerny, kde se špičky SOCDEM za přítomnosti přátel z E15 a dalších zjevů radily s Bartou, jak modernizovat stranu. Podařilo se. SOCDEM upadla po volbách do EP do naprosté bezvýznamnosti.

Teď mohla vykročit nadějným směrem a dostat se alespoň k rozumné a rovnocenné spolupráci s KSČM a jinými, menšími levicovými stranami. Společně by mohly vytvořit jakousi antitezi současné spolupracující jednotné pravice v uskupení Spolu. Bylo by to nanejvýš žádoucí.

Bohužel, ani J. Maláčová, jako presumptivní kandidátka na předsedkyni SOCDEM, není dnes ochotná otevřeně říci, že chce postupovat s levicí v jednom bloku (alespoň soudě podle rozhovoru, který s ní vyšel v MFD před několika málo dny). S něčím brizantním ale na sjezd SOCDEM, který bude za několik málo týdnů, přeci musí přijít.

Troufnu si tvrdit, že to bude sjezd trochu pohřební. Bude to pohřební hostina po velmi pravděpodobném velkém debaklu (kolikátém už) Šmardovců ve volbách, tentokrát krajských a senátních. Prostě, teď už není čas to hrát na „poklopčáka“, tedy s kartami schovanými pod stolem.

Ted už jde o všechno a vlastně o příští existenci SOCDEM a demokratické levice v zemi. Pokud Šmarda (anebo jiný Šmarda po sjezdu) bude ve svých chybách pokračovat, což lze očekávat, bude roli demokratické levice hrát, ať chce nebo nechce, komunistická strana s pozměněnou firmou Stačilo!

K podobnému vývoji došlo ostatně už počátkem 90. let v naprosté většině zemí bývalého sovětského tábora. Tradiční sociálnědemokratické strany, jejichž představitelé byli vesměs dlouhá léta v exilu, zůstaly v zajetí starých klišé a antikomunismu. A tak roli demokratické levice prakticky všude, s výjimkou Československa a zejména České republiky, převzaly bývalé komunistické strany, které se velmi rychle transformovaly do reformistické podoby.

A tak si Šmarda s Dienstbierem a se Špidlou můžou povídat s „Honzou Bartou“ a s libertariány z E15 či z jiného výkvětu české žurnalistiky o tom, jak by měla vypadat moderní sociální demokracie. Tyto bláboly ovšem nebudou mít nic společného se zájmy jejich potenciálních voličů. Ti už si našli nový politický domov někde jinde, a tak Šmarda a spol. se změní definitivně v rezervaci indiánů.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele