Takové byly představy alespoň velké části z nich. A upřímně, pokud by nenastal zásah „spřátelených“ armád, vývoj v Československu by šel z logiky věci k vytvoření společnosti, která by spíše připomínala jugoslávský nežli sovětský systém. Tedy v té první fázi a pokud by se rozvinula volná hra politických sil, dříve nebo později by se obnovilo spektrum politických stran. Tedy nekomunistických politických stran, ať už v rámci Národní fronty anebo mimo její rámec. Aktivizovali se národní socialisté, lidovci, začala s obnovou své činnosti také sociální demokracie.

Pokud jde o ekonomiku, výsledkem tohoto procesu, který by mohl vyvrcholit demokratickými volbami, by bylo nejen vytvoření politického pluralismu, ale také smíšeného hospodářství. Ekonomiky, kde by vedle státních podniků a silných hospodářských celků v zemědělství (družstev) vznikaly živnosti a postupně také středně velcí podnikatelé, tak jak to bylo v té době běžně v Polsku a NDR.

Svět byl ovšem rozdělen. Nemohu napsat, že byl „tehdy“ rozdělen, protože on je rozdělen znovu. Ale to je jiný příběh.

Lidé v politickém byru sovětské komunistické strany (KSSS) došli v průběhu roku 1968 k názoru, že Československo pod vedením reformních komunistů je na cestě k opuštění sovětského bloku. A že tedy dojde k závažnému narušení rovnováhy sil, která se vytvořila v Evropě po Jaltské a Postupimské konferenci tedy ujednáními mezi Stalinem a představiteli Západu. A poté co spadla od Baltského moře až k Jadranu „železná opona“. Prostě Československo nebylo v pozici Finska, které leželo na okraji zájmů sovětského impéria a pro Sovětský svaz bylo výhodné pěstovat si dodávkami levných surovi jeho ekonomiku, která byla v mnoha směrech servisem především pro něj. Ve střední Evropě podobný model, tedy „finlandizace“, neměl šanci. Pokud by Sovětský svaz nehrál po roce 1945 větší hru, např. na získání Francie či Itálie a nebo obou těchto zemí do svého bloku, běžným demokratickým způsobem ve volbách. Stalin si jistě vyhodnotil po parlamentních volbách v Itálii a Francii, že získat tyto země pod svou kontrolu je chiméra. A proto nutně selhala v Československu také politika „stavění mostů mezi Východem a Západem“ prezidenta E. Beneše. Přispěli k tomu především českoslovenští komunisté, kteří se dostali do zcela vazalského vztahu k Sovětskému svazu. Gottwald nebyl Tito a vůbec se nepokusil o to jít, jak českoslovenští komunisté dlouhou dobu před posledními demokratickými volbách v roce 1946 ( i nějaký čas po nich) československou cestou. Připomeňme, že čs. komunisté tehdy mluvili o tom, že nechtějí jít např. v zemědělství cestou vytváření kolchozu, že zachovají živnostenské podnikání, smíšenou ekonomiku a vlastně politický demokratický systém. Po únoru 1948 však komunisté zahájili nesmlouvavou diktaturu.

V roce 1968 měli možnost tuto svou obrovskou chybu napravit. Dohnat náskok vyspělých ekonomicky nejvyspělejších zemí Západu by v té době netrvalo dlouho. Možná 10 let, ne více. Bohužel, reformní pokus v Československu byl zastaven brutální silou. A připomeňme, že americký prezident Johnson v době srpnové invaze v srpnu 1968 pobýval v klidu na svém rančí v Texasu. Kromě vyjádření slovní a tedy morální podpory Západ vůči Československu neudělal nic. Ano, postaral se o tisíce nových československých exulantů, kteří si poté vesměs vytvořili na Západě velmi slušnou existenci. Ale jinak nic. Železná opona, která se zdála být v roce 1968 notně zrezavělá, najednou znovu sklapla a uvěznila nás v pasti normalizačního režimu. Prezident Pavel dnes hovoří o tom, že bychom se měli poučit z minulosti. Nepochybně. Ale jinak, nežli on říká. Chce to nenahradit jedno vazalství vazalstvím druhým. Proto jsem v letech 2007 a 2008 udělal všechno proto, aby na našem území nevznikla vojenská základna Spojených států a to 60 km od Prahy. Vyvolalo by to konfrontaci s Ruskem, růst napětí v Evropě. A dnešní vyhrocené vztahy mezi Ruskem (tehdy mnohem slabším nežli dnes, ale s účinnými jadernými zbraněmi) by přinesly dnešní politickou dobu ledovou v Evropě už v roce 2008. Tedy nejpozději.