Kupoval jsem si Matušku, Zelenáče, Plavce a Ladislava Vodičku. Gott byl ale v mém životě všudypřítomný. Jeho písničky zněly všude a byly krásné. Nevadily mi a některé jsem poslouchal vyloženě s chutí a rád jsem se k nim vracel.

Později jsem si vážil toho, jaký je člověk, jak jedná s lidmi, jak je ceněný v zahraničí a dovede si dělat legraci sám ze sebe. Později jsem vnímal i příběh jeho emigrace. Zase z toho Zlatý slavík vyšel se ctí. Jistě by nebyl problém, aby dosáhl závratné kariéry v zahraničí. Na výzvu československých úřadů se ale vrátil. Ne že by tak miloval režim. Byl si prostě vědom kdo je, kam patří a kde jsou lidé kteří ho mají rádi, tleskají mu a rozumějí jeho hlasu a jeho repertoáru. Cosi jako anticharta pak bylo jen chvilkovou epizodou bez hlubšího významu. Ostatně, jak se ukázalo po roce 1989, byli mezi chartisty i takoví, kteří si kritiku zasloužili. Ovšem vedle čestných a statečných lidí, kterým opravdu šlo o zlepšení poměrů v Československu.

Když přišla zpráva o jeho skonu, nebyl jsem překvapen. Dalo se to čekat, ale přesto se mě to dotklo více, než bych byl ještě nedávno ochoten si připustit. Odešel někdo, kdo byl samozřejmou součástí celého mého dosavadního života a vlastně i života celé mé generace. Najednou tu prostě nebyl a došlo mi, že mi bude něco scházet.