To je ovšem lež jako věž. Tvůrcem té skutečné, současné a svou kvalitou všelijaké demokracie v Turecku je právě tento zlopověstný Erdogan. Ona slavná Atatürkova sekulární Turecká republika, o niž naše média ráda hovoří, totiž byla vojenskou diktaturou, v poválečném období zastřenou formálním parlamentarismem a střídáním vlád. Rozhodující slovo však měli stále generálové, kteří – pokud se jim vládnutí nastrčených civilních vlád přestalo líbit – neváhali provést vojenský převrat nebo prostě sesadit nepohodlné politiky. Na nějaká lidská práva a respekt k menšinám se při tom moc nehrálo. V době studené války to ovšem nikomu nevadilo – Turecko je strategicky nesmírně významná země s druhou největší armádou v rámci NATO. Nedostatky turecké kvazidemokracie se však ukázaly velmi užitečným argumentem pro zchlazování tureckého nadšení pro vstup do EU celých posledních 40 let.

Vše se začalo měnit až po roce 2003, kdy se po vítězství své umírněně islamistické strany AKP stal premiérem země bývalý úspěšný istanbulský starosta Erdogan. To jemu se podařilo zbavit armádu určujícího vlivu na politiku, přiblížit praxi tureckého vládnutí evropským standardům a především zahájit nesmírně úspěšnou éru ekonomického rozvoje. Ten nebyl omezen jenom na tradiční přímořská hospodářská centra, ale dokázal zlepšit životní podmínky i miliónům obyvatel tradičně zaostalého vnitrozemí. Odtud pramení Erdoganova politická síla a popularita v turecké veřejnosti.

Pochopil rovněž, že pouhé napodobování Západu ke skutečné prosperitě a stabilitě nestačí, že dlouhodobě úspěšnou budoucnost nelze zakládat na atatürkovském odmítání a potlačování vlastních kulturních tradic. Dlouho sloužil Erdogan za příklad osvíceného státníka, který dokázal spojit islámskou tradici s moderním rozvojem.