Na dosažení dohody a zpacifikování nesmiřitelných nepřátel měl – zdá se – rozhodující podíl nastupující staronový americký prezident Donald Trump, který do finále jednání vyslal na Blízký východ jako emisara svého byznysového přítele Steva Witkoffa, který prý na premiéra Netanjahua vyvinul brutální tlak. Trumpovi příznivci jásají, že docílil prvního velkého politického úspěchu ještě před tím, než do prezidentského křesla vůbec usedl, věc je ale daleko složitější.
Návrat rukojmích a stažení izraelské armády je ta snazší věc. Ty zásadní a daleko těžší však řešení pouze hledají a to je stále ve hvězdách. Zásadní problém pořád zůstává – jak spolu budou Židé a Arabové v Palestině dále žít. Nezdá se, že by zničení Gazy, oslabení Hamásu a libanonského Hizballáhu, pád Asada v Sýrii a ústup Íránu něco podstatného v této klíčové otázce vyřešily.
Vůbec není jasné, co bude s Gazou, kdo jí bude vládnout a jak obnoví zničené město. 70 000 mrtvých Palestinců a 1 500 Izraelců zavražděných palestinskými teroristy představují další hluboký příkop mezi oběma národy, který nedává šanci na nějaké usmíření. Nový vůdce Hamásu se také hlásí k útoku ze 7. října 2023 jako k palestinskému vítězství a veřejně ho oslavuje. Jestřábi v izraelské vládě mír odmítají a není jasné, zda ji vláda schválí, či se rozpadne. Míra oboustranné nenávisti jenom vzrostla a dohody, uzavřené pod vnějším tlakem budou těžko odolávat.
Izraelci tak vůbec nezískali naději na klidný život. Palestinská frustrace, bída a utrpení budou plodit zase jen nenávist, teror, odvetu a útoky. Nějaké umírněné palestinské síly budou mít těžko šanci, nota bene v době, kdy se veřejně mínění na Západě ve velké míře postavilo na palestinskou stranu.
Myšlenka na vznik samostatného palestinského státu je v této atmosféře nerealizovatelná. Jednak by legitimizovala teror jako jedinou efektivní metodu boje, a jednak by byl nepochybně nový stát zcela prodchnut protiizraelskými vášněmi a přípravou na novou konfrontaci se „sionistickým nepřítelem“, jak Izraeli říkají.
Izraelcům tak zůstává problém, jak s Palestinci a Araby vůbec koexistovat, jak vládnout Západnímu břehu a Gaze a nevrátit se do starých kolejí, jak vycházet se sousedy, kteří se díky izraelským vojenským akcím a vnitřním problémům propadli do chaosu s těžko předvídatelnými důsledky.
Zastavení bojů a mírová dohoda je tedy pouze první krok. Skutečné řešení konfliktu je však stejně vzdáleno jako předtím. Izrael znovu vyhrál další válku, zničil všechny své nepřátele a ve skutečnosti se ke svému cíli – klidnému životu – nepřiblížil ani o píď.
Podobný scénář se rýsuje i na Ukrajině, kde má Donald Trump rovněž velké ambice na prosazení mírového urovnání.
Tam je problémem především to, že Rusku nejde v prvé řadě o ukrajinské území, ale o vztahy s NATO a Západem, resp. o nalezení nového bezpečnostního aranžmá pro Rusko a Evropu. Ukrajina je pouhá oběť, pouhý nástroj pro prosazení širších ruských představ a zájmů. Ukrajinský problém proto nelze vyřešit bez řešení tohoto širšího bezpečnostního uspořádání v Evropě.
Je evidentní, že tři dekády, ve kterých Rusko fakticky zmizelo z evropské politiky a nebylo na ně nutno brát ohled, jsou pryč. Je znovu zpět jako evropská velmoc, má své zájmy a dalo najevo, že je schopno je prosazovat i za cenu rozpoutání válečného konfliktu.
Jeho západní partneři to chtě nechtě musejí vnímat, neboť sami nejsou v situaci, kdy by měli sílu a chuť k otevřenému válečnému konfliktu. Pro USA není Rusko přes svou přehnanou ambicióznost skutečným rivalem, kterého Amerika vidí v expandující Číně. Proto Trump nepovažuje za rozumné nadměrné angažmá USA v regionálním konfliktu, který z hlediska amerických globálních priorit nemá zásadní význam. Z tohoto úhlu bude k ukrajinské válce pravděpodobně přistupovat. Spíše než o pěstování nepřátelství s válkou oslabeným Ruskem bude stát o jeho odtlačení od Číny, kam bylo zahnáno politikou předchozí americké administrativy.
Ruská agrese vůči Ukrajině vytvořila ohnisko napětí, které bude v každém případě velmi obtížné uhasit. Ukrajina nad Ruskem nemůže zvítězit, to bylo jasné od samého počátku. Nepřály si to konec konců ani západní velmoci a podle toho vypadala i jejich angažovanost. Ukrajina prohrává, ale není ve válce poražena. Za vykrvácení Ruska platí děsivou cenu ve ztrátě území, obyvatelstva i materiálních škodách. V každém případě zřejmě nebude Ruskem zničena a zůstane jako samostatný stát existovat.
Zásadním problémem kýženého mírového uspořádání bude její koexistence s Ruskem. Lze předpokládat, že jak v Rusku, tak na Ukrajině budou nadále existovat síly, které budou volat po konfrontaci. V Rusku jsou to ti, kteří neuznávají ukrajinskou identitu a státnost a považují tento stát za umělý výtvor Západu snažícího se Rusko oslabit.
Na Ukrajině se lze nadít vzniku protiruského revanšismu, připravujícího se na dobytí ztracených území v nové válce proti Rusku. Pravděpodobnost, že i po zastavení bojů tak vznikne trvalé ohnisko nestability a válečného nebezpečí, je velké.
Nadějné nejsou ani představy na zajištění ukrajinské bezpečnosti členstvím v NATO, protože to by mohlo být povzbuzením pro Ukrajince zatáhnout Západ do přímé konfrontace s Ruskem, o což se neúspěšně celé tři válečné roky snaží. Bezbranná Ukrajina by naopak představovala pokušení pro ruské jestřáby agresi zopakovat.
Je tedy zjevné, že spoléhat na nalezení míru pouze na půdorysu rusko-ukrajinských jednání není příliš nadějné. Řešením může být pouze nalezení širšího nového bezpečnostního rámce v Evropě, a to je dnes úkol velmi ambiciózní.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
