Máme za sebou 34. výročí pádu komunismu, které již několik let figuruje v kalendáři jako státní svátek pod názvem Den boje za svobodu a demokracii. Přestože se události listopadu 1989 propadají do poměrně již vzdálené historie, stále ve společnosti silně rezonují a svátek bývá i příležitostí k ventilování společenského napětí. Letos tomu nebylo jinak, všestranně se zhoršující situace v zemi tomu napomáhá.

Přesto je třeba říci, že popularita tohoto státního svátku má i jinou vypovídací hodnotu. Potvrzuje, že pád komunismu nebyl za celých 34 let převrstven žádnou jinou historickou událostí srovnatelného významu – tedy, že naše země zažívala mimořádné období 34 let klidného vývoje a prosperity. To je unikátně příznivá epocha, která nemá obdoby v celé historii naší moderní státnosti. Generacím našich předků ve století XX. nic podobného dopřáno nebylo. Téměř každých 20 let přišel otřes v podobě velké krize, okupace nebo politického převratu a zrychlený běh dějin odsouval předchozí mezníky do historie. Fakt, že 17. Listopad stále vytrvává na piedestalu živých výročí se silným apelem, vyjadřuje mimořádnost současné éry, která, jak se bohužel zdá, rychle končí.

Jedním z požadavků, které v listopadu 1989 silně zaznívaly na náměstích českých měst, bylo skoncování s ponižujícím postavením naší země jako nesvéprávného satelitu spojenecké velmoci a země s omezenou suverenitou. Naplnit tento požadavek se ukázalo být velmi obtížným – pro řadu českých politiků jsou suverenita a obhajoba zájmů vlastní země namísto servility vůči mocným nepředstavitelné. Vrcholu dosahuje toto nestatečné vazalství právě v současnosti a není příliš vzdáleno od truchlivých vzorů z dob předlistopadové normalizace.

Příkladem mohou sloužit vztahy s Čínou, které se za dva roky vládnutí dnešní pětikoalice dostaly na samé dno. Příčinou byla snaha českých politiků vysloužit si pochvalu z USA, které opanoval strach z ekonomického rozmachu asijské velmoci, jemuž před tím samy mohutně napomáhaly, a obrátily kormidlo směrem k sankcím a otevřené rivalitě. Někteří čeští politici okamžitě bezhlavě na tuto vlnu naskočili bez ohledu na fakt, že Čína je druhým naším nejvýznamnějším obchodním partnerem a zemí, která proti České republice vzdálené na druhém konci světa logicky těžko něco má.

Nejvyšší naši ústavní činitelé jako posedlí cestovali na Tchaj-wan ve snaze Čínu za každou cenu provokovat a k překvapení rozpačitých Tchajwanců vedli boj za jeho samostatnost ostrova, netušíce, že tamější Číňané jsou sice převážně zřejmě antikomunisty, ale většinově nikoliv separatisty. Čína byla u nás z oficiálních míst prohlašována za nepřítele a protičínská hysterie ovládla český veřejný prostor. Trhy našich firem a ekonomické vztahy a zájmy byly bez váhání hozeny přes palubu.

USA, které zabředly do vážných mezinárodních střetů na Ukrajině a Blízkém východě, potýkají se se silným vnitropolitickým pnutím a nastupující předvolební sezónou, si nemohou dovolit dále vyhrocovat vztahy se svým čínským rivalem, s nímž jsou velmi silně finančně a ekonomicky provázány. Americká politika proto otočila kormidlo a výsledkem je nové americko-čínské přátelství a ohlášení nové éry spolupráce, kterou na setkání v San Franciscu domluvili prezidenti Biden a Si Ťin- pching.

Česká zahraniční politika si v dnešním složitém světě vystačí pouze se dvěma nástroji – nasliněným prstem a odezíráním ze rtů. Ještě před pár dny se zdálo, že se budeme stýkat pouze se členy NATO a na ostatní budeme opovržlivě shlížet ze svých morálních havlovských výšin, pokud na ně rovnou neuvalíme sankce. Realita nás vyvedla z omylu – vazalů si nikdo neváží, jak premiéru Fialovi předvedli státníci v Africe, ani Tchaj-wan cizí poskoky náležitě neocenil. Evropská unie na naše zájmy a potřeby otevřeně kašle, hospodářská situace se u nás trvale zhoršuje. Naši západní přátelé si pouze vyvádějí z naší ekonomiky rekordní zisky.

A tak, najednou, protože se to už může, se začalo jako by nic hovořit o návštěvě premiéra Fialy v Číně, kde již sondoval jeho bezpečnostní poradce. Cílem této cesty však nemá být osvobození Tibetu ani čínské uznání nezávislosti Tchaj-wanu, což by důvěřivý člověk ještě před pár týdny očekával. Dnes jsme v období nového ohlášeného čínsko-amerického přátelství, a tak čeští diplomaté znovu hovoří o politice jedné Číny a rozvíjení přátelských vztahů. Hlavně ten byznys, který jsme s takovou vervou ničili, by se nám teď moc hodil.

Všechno už tady bylo – pamětníci si vzpomínají na přemety komunistického režimu ve vztazích s Čínou. Nejdříve bratři, pak nepřátelé, ke konci partneři - podle toho jak se v Moskvě točil vítr. Nás v listopadu 1989 ale nenapadlo, že i za 34 let na tom budeme pořád stejně – pořád jenom budeme fungovat jako His Masters´s Voice.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause