S mnohými europeisty a euronadšenci bojovat smysl nemá, názory některých extremistů mezi nimi – s jejich arogancí, s jejich zcela nepřiměřeným nafoukaným sebevědomím, s jejich politickým vlivem, s jejich schopností se prosazovat (což není tak obtížné, protože foukají po větru) – však nelze přehlížet. Do této skupiny řadíme Roberta Menasseho a jeho názory.

Literární noviny daly tomuto rakouskému, za evropského se považujícímu spisovateli prostor. Menasse je nositelem řady prestižních literárních cen, ale ještě známější je tím, že veřejně a velmi aktivně vystupuje k politickým tématům. Pozornost vzbudil v březnu 2017 jeho projev „Kritika evropského rozumu" v Evropském parlamentu k šedesátému výročí Římských smluv.

V rozhovoru, který Literární noviny publikovaly pod názvem „Tyhle kleště nacionalisty rozmačkají", se Robert Menasse s brutální otevřeností předvádí jako radikální nepřítel samotné existence evropských národů a jako zastánce jejich urychleného zničení všemi možnými způsoby.

Navenek se tváří na všechny strany kriticky, určitě si o sobě myslí, že není žádným apologetem Evropské unie. Připomíná svůj bruselský projev a říká „historicky vzato, znamenal ‚evropský rozum' skutečnost, že byly vyvozeny důsledky z historie nacionalismu". (Je to dobrý překlad z němčiny? Opravdu jde o „evropský rozum"? Je něco jako „historie nacionalismu"?) Svými názory předvádí naprosté nepochopení Evropy, nepochopení jejího 20. století, nepochopení odlišnosti mezi originálním evropským konceptem národních států a agresivním nacionalismem Hitlerova typu. Toto nepochopení je od něho a od jemu podobných neodpustitelný intelektuální defekt. Německy typické zbožštění evropského „rozumu" (už od Kanta a Hegela) je něco jiného než respekt k evropské historii. A evropskou historii, včetně jejího vzniku národních států, hájíme my.

Pod záminkou boje proti nacionalismu Menasse odmítá národní stát, a proto se staví i proti myšlence národních států jako základních stavebních kamenů evropské integrace. Odmítá nejen dnešní EU, ale i federalizaci EU, stejně jako myšlenku Spojených států evropských (v tom jsme s ním na jedné lodi), neboť by se tím – podle něho – petrifikovala existence jím nenáviděných národních států a jím odmítaných různých národních zájmů údajně štěpících Evropu (v tom už s ním na jedné lodi nejsme).

K národním státům chová pouze despekt, který dokumentuje na příkladu svého rodného Rakouska (podle něho „je málo zemí v Evropě, které jsou tak protikulturní" jako Rakousko, jediné, co ve smyslu národní sounáležitosti u Rakušanů existuje, „není nic jiného než společný, kolektivní strach z toho, že by mohli o svůj blahobyt přijít"). Podobně příkře hodnotí i naši zemi: „Česká republika po Havlovi zažívá neblahé období nacionalistických politických vůdců". Nevíme, které české „politické vůdce" má na mysli, my zase vždy odmítali naivní inženýrský globalismus Havlova typu, který byl ostatně velmi blízký názorům Menasseho.

Tento utopický sociální inženýr je uchvácen ideou kosmopolitního evropanství a vysněného sjednocení kontinentu chce dosáhnout rychlou a radikální cestou. Tou je přeměna EU na kontinent přibližně stejně velkých regionů (bez jakéhokoli ohledu na dnešní státní a národní hranice), čímž by se podle něho odstranil rozdíl mezi vahou a mocí malých a velkých států a Evropa by se mohla dále nivelizovat a centralizovat.

Má to pečlivě promyšlené. Je přesvědčen, že „od středověku jsou evropské regiony přibližně stejně velké... Bylo by proto z mnoha různých důvodů rozumné učinit z regionů správní jednotky budoucí Evropy... Evropu dnes můžeme definovat jako kontinent sestávající z asi čtyř set více méně stejně velkých regionů. Pokud by každý region vyslal do Evropského parlamentu dva poslance, byl by parlament stejně velký jako teď – něco přes osm set poslanců". Člověk skoro nevěří svým očím. To je svévolný konstruktivismus par excellence, to není nic autentického, evolučně zdola vzniklého. Uskutečnit Menasseho projekt by bylo „krájením Evropy zaživa" (jak po přečtení první verze našeho textu poznamenal Milan Knížák).

Detaily se Menasse nezabývá. Evropský parlament nemá něco přes 800 poslanců, ale přesně 751. Nevíme, kde vzal číslo 400 regionů – v dnešní EU klasifikaci je regionů 276 (tak zvané NUTS 2), v podrobnější klasifikaci NUTS 3 jich je 1 342.

Jako jednu z cest k uskutečnění svých vizí vidí Menasse postoj a názory podobně svévolného a agresivního politika francouzského prezidenta Macrona. Zda si něco takového obyvatelé Evropy přejí, ho vůbec nezajímá. On sám ví nejlépe, co je pro ně dobré. Chce zavést mocenskou diktaturu, nový evropský absolutismus. Podobně jako Macron Menasse ve svém textu důsledně politicky korektně střídá obrat „evropští občané a občanky" s obratem „evropské občanky a občané" (jak si povšimla Hana Lipovská).

V rozhovoru s tímto spisovatelem je mimořádná především explicitní otevřenost jeho radikálně extremistických názorů, kterým – ve své zaslepenosti – tleská i Evropský parlament. Názorový proud, který reprezentuje, je třeba označit jako nebezpečný extremismus. Měl by být takto jasně pojmenováván a měl by být ostrakizován stejně jako rasismus a jiné dnes mediálně propírané, politicky nekorektní ismy.

Menasseho názory odrážejí mutaci, k níž v současné EU došlo – z instituce, která původně hlásala „pouze" spolupráci a partnerství mezi evropskými národy a jejich národními státy (a většina lidí v Evropě si bohužel myslí, že to platí i nadále), se dnešní EU stala svým členům nepřátelskou silou, která chce zničit jejich existenci a identitu. Pokládá je za překážku realizace aprioristických utopických, levicových, sociálně-inženýrských projektů svých lídrů. Menasse upřímně a nahlas říká to, co se bruselská byrokracie a s ní spolčené elity členských zemí neodvažují občanům a voličům ve svých zemích říci přímo, ale co potají, salámovou metodou, uskutečňují. Je důležité to vědět, až vlci v rouše beránčím zase přijdou s novými návrhy, kvótami, změnami smluv atd. Nechtějí pro naši republiku nic dobrého. Chtějí ji učinit nedůležitou, zbytečnou, a tím ji zničit.

Veřejnost v členských zemích EU je politiky i médii ukolébávána, že se nic neděje, že lidé, kteří nám vládnou, uskutečňují normální a racionální politiku, k níž dostali ve volbách mandát. Podivné excesy, kterých neustále přibývá, neustálé omezování svobody občanů a další a další sociální experimenty zahalené politickou korektností jsou v evropském veřejném prostoru bagatelizovány a zakrývá se jejich úmyslný a projektový charakter. Nesdílíme názor, že takové věci nemohou nikdy fungovat, neboť nikdy nefungovaly a že je lidé vždy odmítli. Kéž by tomu tak bylo.

My se naopak obáváme, že Menasseho Evropa umělých protinárodních regionů je jednou z realizovatelných cest, jak zničit evropské národy. Druhou cestou je přeorání etnické struktury dnešní Evropy cestou muslimské migrace, kterou elity ovládané levičáckým avanturistickým extremismem dlouhodobě organizují a uskutečňují, ohánějíce se myšlenkami solidarity a lidských práv, které však totálně překroutily a zprofanovaly. O tom více v naší knize Stěhování národů (Olympia, 2015).

Je dobře, že rozhovory tohoto typu u nás vycházejí. Je dobře vědět, jak vypadá současný levicový extremismus, kdo jsou jeho hlasatelé a kdo jim tleská. Jenom máme strach, že to všichni čtenáři takto zřetelně nemusí chápat. Někteří dokonce vezmou publikaci tohoto rozsáhlého rozhovoru jako určitý souhlas redakce Literárních novin s těmito názory.

P. S.: Menasse obdivuje Bohumila Hrabala. Jeho knihu ‚Obsluhoval jsem anglického krále' považuje za „učebnicový příklad evropské historie, která velice názorně předvádí, v čem spočívá problém Evropy". To jsme my dva – jako čtenáři – v této knize, která je určitě o něčem jiném, neobjevili.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.