Premiér guvernéra vyzval, aby se staral o své nástroje na boj s inflací, a nepřímo ČNB označil za instituci odpovědnou za dnešní inflační vývoj. Tímto extempore Petr Fiala naznačil, že se v současné situaci politicky ani ekonomicky příliš neorientuje.

Podobně je na tom i kohorta novinářů provládního mainstreamu včetně těch, kteří předstírají ekonomickou erudici. Tato skupina totiž není schopna ukončit protibabišovsou válku a na vše se dívá pouze touto pokřivenou optikou. Nestačí jim, že progresivistická vládní pětikoalice dnes prakticky ovládá všechny vrcholné ústavní instituce s jedinou výjimkou. Tou je ČNB, jejíž současnou bankovní radu jmenoval ještě prezident Zeman a do jejího čela postavil údajného Babišova člověka Aleše Michla, který provádí na současné inflační poměry velmi holubičí měnovou politiku. To je předmětem zuřivé kritiky některých akademiků, analytiků i novinářů, ale překvapivě i nemálo politiků z vládního tábora, dnes včetně premiéra.

Tito lidé si však neuvědomují, že holubičí guvernér je pro každého premiéra politickým požehnáním. To vůbec neznamená , že je taková politika objektivně v dané situaci správná, pro každou demokratickou vládu je to však daleko komfortnější situace, než koexistence s protiinflačním jestřábem v čele nezávislé měnové autority, který sleduje pouze svůj inflační cíl bez ohledu na dopady na reálnou ekonomiku. Proto se vždy všechny vlády světa snažily si měnovou autoritu podřídit, aby jim šla na ruku a usnadnily si tak vládnutí. A proto jsou nebo by měly být centrální banky nezávislé, aby se takto nemusely chovat.

Někdo může namítnout, že přísná protiinflační politika centrální banky může být pro premiéra dobrou výmluvou v době recese a může na centrální banku svalovat vinu za hospodářské problémy. Jak však z naší historie dobře víme, tato argumentace, i když třeba pravdivá, v reálu málokdy zabírá. V očích veřejnosti totiž je za situaci v zemi vždy odpovědná vláda a úloha centrální banky a její vztahy s vládou jsou velké části společnost prakticky nesdělitelné.

Ideálně by vláda a centrální banka měly spolupracovat a své nástroje koordinovat. Centrální banka by v inflační situaci měla provádět měnovou restrikci odpovídající rozpočtové restrikci vlády a společným úsilím by tak měly inflaci snižovat. Nečinnost vlády může ČNB do jisté míry nahradit vyšší restrikcí (vyššími sazbami) nebo teoreticky by vláda laxnost centrální banky měla suplovat razantnějšími rozpočtovými škrty. Nejhorší situace je ta, kdy obě instituce nedělají nic. A v té se právě – bohužel - nacházíme.

Platí, že bez výrazného omezení agregátní poptávky nelze inflační měnovou poruchu odstranit. Centrální banka může svými nástroji, především razantním zvýšením úrokových sazeb, tohoto cíle dosáhnout za cenu vyvolání hospodářské recese. Ta sníží inflaci, ale přinese hospodářský otřes, krachy firem, finančních institucí a růst nezaměstnanosti. To vše bude mít zásadní dopady na příjmy i výdaje státního rozpočtu, který už nebude moci počítat s inflační dividendou. Proto je správný mix fiskální a měnové restrikce tak důležitý pro minimalizaci ztrát z dezinflační politiky.

Platí to obzvláště dnes, kdy po letech umělého udržování nulových úrokových sazeb je finanční sektor i podniková sféra ve velmi křehké finanční situaci prohloubené navíc externími šoky (covid, ukrajinská válka). Jejich schopnost přežít rychlý růst sazeb je velmi sporná. Pády bank v USA ukazují limity snah o rychlou dezinflaci v dnešní hospodářské situaci.

Současné návrhy z mnoha stran na radikální zvýšení úrokových sazeb proto připomínají volání z devadesátých let po údajně očistné vlně bankrotů, které si rychlokvašení tržní fundamentalisté toužebně přáli bez ohledu na cokoliv a vše ostatní byl pro ně „bankovní socialismus“. Dnes je úrokový radikalismus z obdobných kruhů stejně krátkozraký. Pikantní ovšem je, že po razantních krocích ČNB volá sám premiér, který tím ospravedlňuje svou dosavadní nečinnost.

Zajímavé by bylo sledovat, co by se stalo, kdyby Michl Fialu poslechl a tváří v tvář beznadějným pokusům vlády dát dohromady nějaký smysluplný ekonomický balíček, rázně nastoupil a reagoval tím vytouženým zvýšením sazeb, adekvátním současné míře inflace. Rychlý nástup recese by nepochybně snížil inflaci, ale také tvrdě dopadl na ekonomiku i společnost, a tím podstatně změnil politickou atmosféru v zemi. Protivládní demonstrace by jejich organizátoři již nemuseli svolávat, masy by Václavské náměstí plnily obden a vláda by přežila jen velmi těžko. Kdyby byl Michl skutečně Babišův člověk, jak mu neustále předhazují, tak by to nepochybně dávno udělal. On ale Fialovu vládu svou nečinností drží u moci a ještě to od ní schytává. Inu nevděk světem vládne.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause