Letošní oslavy státního svátku 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu na sebe poutaly větší pozornost, než bývá běžné. Šlo o první státní svátek v režii nového prezidenta Petra Pavla, a tak jeho příznivci i odpůrci nezakrývali svá protichůdná očekávání. 

Po formální stránce probíhala akce v tradičním formátu a režii, vypracované, prověřené a vycizelované v minulých desetiletích. Jedinou, trochu spornou inovací byl příchod prezidenta republiky na fanfáry z Libuše v doprovodu své manželky. Dříve, za všech tří dosavadních Pavlových předchůdců, přicházela hlava státu do sálu na fanfáry sama. Manželčin doprovod jako dopomoc si vyžádala až v posledních letech špatná pohyblivost prezidenta Zemana. Petr Pavel žádným fyzickým handicapem netrpí, a proto se můžeme jen dohadovat, proč v tomto bodě tradici porušil.

Jinak ovšem sobotní večer představoval návrat k tradici 28. říjnů z dob Václava Havla a Václava Klause v tom, že opět získal charakter slavnostního shromáždění k výročí republiky, a nikoliv pouhého předávání státních vyznamenání. Tak 28. říjen pochopil prezident Miloš Zeman, který o české státnosti, jejím smyslu, tradicích a budoucnosti nikdy nehovořil a ve svých spatra pronášených projevech vždy pouze zmiňoval příklad některých vyznamenaných toho večera. I letos dokonce Česká televize ve svém programu ohlašovala přímý přenos z Vladislavského sálu pouze jako „Předávání státních vyznamenání“. Petr Pavel správně vrátil pozornost k výročí republiky a tak jako jeho dva první předchůdci přednesl obsáhlý projev, který z logiky věci by měl být hlavním poselstvím tohoto večera.

Jeho úloha byla v tomto bodě nesmírně těžká, protože jeho předchůdci byli výrazní intelektuálové a literáti a navíc zkušení politici, kteří se dokázali zamýšlet nad problémy doby a vyjádřit své myšlenky s těžko napodobitelnou bravurou a suverenitou. Bývalý voják Petr Pavel není ani literát, ani řečník, ani zkušený politik. Filosofické úvahy nad smyslem české státnosti mu zřejmě nejsou vlastní, byť nedávno v cizině překvapivě navrhl její zásadní omezení v podobě zrušení práva veta v evropských záležitostech. O tom však v sobotu nehovořil a přednesl sice obsáhlý, ale málo strukturovaný projev spíše „exekutivního“ charakteru, v němž věcně podpořil politiku vlády a její priority, v některých oblastech (EU) až příliš prvoplánově. Jasné poselství projev postrádal.

Projev i výběr vyznamenaných, jejichž počet přesáhl šedesát osob, stejně jako řadu dalších prezidentových kroků a aktivit velmi sporně poznamenává jeden obecný, těžko pochopitelný defekt, který Petru Pavlovi brání ve funkci působit autenticky a přesvědčivě. Petr Pavel se z nějakého nejasného důvodu snaží formálně i věcně napodobovat Václava Havla. Přitom svým zjevem, původem, výchovou a vzděláním, profesní kariérou i osobním životem s ním nemá nic společného, naopak, ve většině těchto charakteristik působí jako téměř Havlův protipól. Zdůrazňovná imitace Havlových témat, vazeb, priorit a postupů proto v Pavlově podání působí strojeně, neautenticky a brání mu být sám sebou. Okázalé oceňování disidentů stále vrací pozornost k protikladné prezidentově osobní historii, prosazování až extrémní „sluníčkářské“ agendy postrádá u člověka Pavlovy minulosti přesvědčivou logiku.

Prezident Pavel by měl ve svém vlastním zájmu přestat naslouchat svým početným poradcům, kteří jej do nevěrohodných „havlovských“ stylizací tlačí, a pokusit se být sám sebou.

Touto optikou by se bylo možné zamýšlet i nad výběrem letošních vyznamenaných. Celkově lze možná jenom doporučit, že do budoucna by stálo za to ukončit nekonečnou tradici vyznamenávání in memoriam hrdinů druhé světové války, kde po téměř 80 letech se smysl již ztrácí. Za úlet sobotního večera lze považovat udělení vyznamenání in memoriam Milanu Rastislavu Štefánikovi, jednomu z otců československé samostatnosti. Brzy bychom se takto mohli dočkat udělení Řádu TGM TGM. Rovněž se opakovaně ukazuje, že vyšší desítky vyznamenaných jsou příliš z hlediska délky večera a pozornosti, kterou je v takových vysokých počtech možné jednotlivým vyznamenaným věnovat. Čili více vyznamenaných nemusí být vždy lépe.

Letošní 28. říjen ve Vladislavském sále svým obsahem i průběhem nepřekvapil, příznivce současné vlády a prezidenta Pavla potěšil, jejich odpůrce méně. Pro stále rostoucí nespokojenou část veřejnosti žádná přesvědčivá a povzbudivá slova z Vladislavského sálu o letošním státním svátku nezazněla. A to je škoda.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause