Sýrie je jednou z klíčových zemí arabského východu (tzv. Mašriqu, což je opak známějšímu termínu označujícímu arabský západ – Maghrib). Jedna z kolébek lidské civilizace ležící na křižovatce kultur, náboženství a vlivů velmocí nemá dlouhé tradice své moderní státnosti. Její dějiny byly většinou spojeny s historií Egypta, často i Iráku a Malé Asie. Po dlouhá staletí byla součástí větších státních celků ovládajících region, od počátku novověku pak patřila k Osmanské říši. Bouřlivá a proměnlivá historie se odrazila i na pestré etnické, náboženské a kulturní struktuře dnešní Sýrie.

Přestože etnicky tvoří drtivou většinu jejích obyvatel semitští Arabové a pouze na severu žije menšina indoevropských Kurdů, základní a dodnes určující dělící linie v syrské společnosti probíhají podle náboženského klíče, podobně jako v sousedním Libanonu, s nímž tvořila Sýrie po většinu své historie jeden celek. Odpovídá to osmanské tradici multikulturalismu tzv. milletů – paralelní existence náboženských komunit lišících se kulturou, zvyky, tradicemi i právním postavením. Země je tak pestrou mozaikou různých společenství – muslimských sunnitů, tvořících většinu, ší´itů, alavitů, drúzů, katolíků, maronitů, pravoslavných, katolíků, Arménů, protestantů atd. Pocit jednoty a společné identity toto rozdělení společnosti výrazně oslabuje a má zásadní politické implikace. V této souvislosti stojí za zmínku, že podobné představy o multikulturní diverzitě a přínosu státem podporované různosti pro společnost chová moderní evropský progresivismus, ignorující tragické důsledky podobného vývoje na Balkáně i Blízkém východě.

Sýrie vždy patřila ke kulturně a vzdělanostně nejvýznamnějším částem arabského světa. Silná a početná křesťanská populace od křižáckých válek udržovala intenzívní vazby na Francii, která byla v osmanských dobách spolu s Ruskem ochránkyní tamějších křesťanských komunit. Proto právě Sýrie a Libanon byly i v éře největší stagnace a úpadku Blízkého východu místem, kam přicházely kulturní a společenské impulsy ze Západu a kde se rodily snahy o arabské obrození. Francie také po první světové válce dostala do mandátní správy jak Libanon, tak Sýrii, což vzájemné vazby dále posílilo.

Tehdejší arabští intelektuálové si byli vědomi fatální rozrůzněnosti arabského světa, a proto akcentovali nikoliv islám, ale arabský nekonfesijní nacionalismus, založený na jazyku a velké historii. Islám byl v jejich pojetí pouze jedním z důkazů arabského génia. Moderní arabský nacionalismus měl od počátku panarabský charakter a jeho ideology byli především křesťané. Postupně byl vedle dalších evropských vlivů ovlivněn i evropským socialismem. Výsledkem toho byl po druhé světové válce vznik panarabské Socialistické strany arabské obrody ( Hizb al-baath al-arabí al- ištirákí), která hlásala velké vize o vyhnání koloniálních mocností a sjednocení arabského světa pod světskou socialistickou ideologií. Strana se rychle rozdělila na vzájemně soupeřící a nevražící regionální organizace. V Sýrii měla vliv především mezi inteligencí a vojáky. Po neúspěšném pokusu o sjednocení s násirovským Egyptem v letech 1958-61 se v roce 1963 dostala strana Baath v Sýrii k moci a po prohrané tzv. šestidenní válce s Izraelem se v roce 1970 dostal nekrvavým převratem do čela strany i země voják Háfiz al-Asad, který svým původem patřil k minoritní náboženské komunitě alavitů, pohybující se okraji ší ´itského islámu.

Za třicet let své vlády se Háfiz al-Asad prezentoval jako velmi tvrdý, ale pragmatický vládce, který tvrdě pronásledoval sunnitskou islamistickou opozici, byl zapřisáhlým, ale vypočitatelným nepřítelem Izraele, opírajícím se o SSSR a východní blok. K USA a Západu se choval ostražitě, neboť věděl, že skrytě podporují Muslimské bratrstvo a další radikální islamistické skupiny, které považovaly za protiváhu šíření sovětského vlivu.