Jestliže od svého vstupu na mezinárodní scénu na počátku dvacátého století byly USA symbolem úspěchu kapitalistické tržní ekonomiky a politické demokracie, které s mesianistickým zápalem šířily po světě a jejichž hodnoty dokázaly ubránit před náporem totalitních ideologií – nacismu a komunismu, po porážce komunismu se začala situace v samotných Spojených státech postupně měnit. Za druhé světové války nalezly v USA útočiště tisíce levicových evropských intelektuálů, kteří silně ovlivnili americkou akademickou sféru a média a vůbec celkové intelektuální ovzduší, a bylo pouze otázkou času, kdy se jejich vliv projeví i v politice. 

Zatímco východ Evropy po pádu komunismu na konci 80. let XX. století s nadšením přijímal americkou inspiraci a obnovoval svobodnou společnost, Amerika – s pocitem globální hegemonie a totální převahy nad všemi potenciálními soupeři – zatím začala stále více podléhat vlivu progresivistické ideologie, která  prakticky monopolně ovládla akademický a mediální mainstream.  Demokratická strana, kterou si postupně zcela podřídila, přijala  jako své priority  neomarxistické levičácké projekty multikulturalismu, klimatické politiky, masové migrace a genderové teorie. Americká minulost a její tradice byly znevažovány a opouštěny jako rasistické, utlačovatelské a vykořisťovatelské a spolu s nimi i základní hodnoty, na nichž americká společnost až dosud stála – především svoboda jednotlivce a právo lidí hledat své štěstí.  Namísto toho se progresivisté snaží státními regulacemi vnutit společnosti své představy o převýchově občanů prosazováním tzv. inkluze, diverzity a pomatených genderových a feministických záměrů.

Soupeř demokratů – Republikánská strana tomuto vývoji dlouho nebránila. Soustředila se především na agresivní zahraniční politiku v režii tzv. neokonů, kteří hlásali neomezený americký intervencionismus ve světě a tzv. vývoz demokracie. V několika válkách se jim podařilo zcela rozvrátit  Balkán a Blízký východ, aniž by dosáhli jakýchkoliv pozitivních výsledků. Zajímavé na této skupině ideologů bylo to, že si svůj monopolní vliv na americkou zahraniční politiku udrželi i za demokratických administrativ, čehož produktem je mimo jiné i tzv. Arabské jaro a postupná cesta k ukrajinské válce.

Dominance progresivismu v americké politice je zcela zjevná v novém tisíciletí. Za vlády Baracka Obamy mělo toto americké směřování určující vliv i na Evropskou unii a další mezinárodní organizace, které se staly aktivními šiřiteli této ideologie a jejích priorit po celém světě.

Z tohoto pohledu bylo vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v roce 2016 jako blesk z čistého nebe. Progresivisté, pevně usazení u všech kormidel a pák americké politiky podcenily narůstající nespokojenost běžných Američanů s vývojem poměrů v jejich zemi, Trumpa považovaly za mediální kuriozitu a jeho vítězství byly ochotny přičítat spíše údajným ruským špionážním operacím než měnícím se politickým poměrům. Ani tradiční republikánská elita Trumpa nepřijala a setrvávala proti němu v tiché opozici.