Tato událost odstartovala to, co dnes nazýváme sametovou revolucí. Jistě oprávněně, neboť následné události byly nekrvavé. Ve skutečnosti šlo o pád vlády komunistů v této zemi a nastoupení nového politického směřování k demokracii a svobodě. Když se dnes nad těmi třiceti léty zamýšlím, mám pocit, že jsem prožil tolik událostí, které by jinak vystačily na celý jeden život. Byla to léta pro mne spojená s úspěchy i s prohrami, léta, kdy jsem se za běhu musel učit novým činnostem, ať už to bylo v podnikání či v oblasti politiky. Přesto bych těch třicet let neměnil. Mohl bych si říci s Janem Nerudou, že ač ledasčím jsem byl v tom božím světě, tak vším jsem byl rád.

Proto nemohu souhlasit s těmi, kteří se nám snaží namluvit, že po těch třiceti létech jsme v situaci podobné nebo shodné se situací, jaká tu byla v listopadu 1989. To prostě není pravda! Jsou buď ranění slepotou a nebo snad „pracují“ v něčím žoldu. Přesto se najdou lidé, kteří jsou schopni jim uvěřit. Stejně jako zde stále existuje určitá, ne úplně malá skupina občanů naší společnosti, kteří s nostalgií a snad i se slzou v oku, vzpomínají na roky před listopadem 89. Někteří se mohou cítit zklamáni, třeba si svůj osud, který k nim v některých případech nebyl zcela příznivý, představovali jinak. Jiní však mají pocit, že naše demokracie je jakási bezbřehá svoboda, která musí umožnit realizaci všech jejich snah, tužeb a nápadů, bez respektování svobody toho druhého. A neuvědomují si, nebo si nechtějí uvědomit, že ta jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, mého souseda, mého spoluobčana.

Tak je to bohužel i s názory na politiku, politiky, dění ve společnosti, kde skupima lidí, která nebyla schopna prosadit své názory v demokratickém volebním souboji, chce za každou cenu prosadit vůli této menšiny, navzdory demokratickým principům. Když někdy takovéto snahy pozoruji, a není jich málo, spíše naopak, podporované navíc jistými medii, mám pocit, jako by se nám v nové podobě vracelo to staré bolševické heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám! Tolerance k názorům druhým, neschopnost naslouchat oponentovi, přijmout porážku v demokratickém souboji sil, to bohužel zdá se vymizelo z našich současných dnů. Přitom je neoddiskutovatelným faktem, že žijeme poklidný mírový život a po stránce hmotné se máme, jak jsme se nikdy neměli. Jen si nejsem jistý, zda  si toho dovedeme vážit.

Když jsem naslouchal zvuku našich zvonů, který se velebně odrážel od svahů Orlických hor, zvonů, které by nebyly, nebýt onoho listopadu 89, uvědomil jsem si, že v odkazu onoho 17. listopadového dne  musíme urazit ještě asi dlouhou cestu. Ale stojí za to po ní jít!    

Josef Ježek