Jako by prorocky hovořil sám o sobě. Ale, a v tom je jistý háček, Pavel Bém je politickou mrtvolou už přes dva roky – od kauzy Opencard. Jeho vlastní stranu v roce 2010 ani nenapadlo postavit dlouholetého pražského primátora opět do komunálních voleb – ne že by byla tak mravná, ale i otrlá ODS zvážila Pavla Béma jako kámen, co ji nutně stáhne ke dnu. Bém se proto raději stáhl do „parlamentní emigrace“ řadového poslance.

V souvislosti s nástupem Bohuslava Svobody do čela magistrátu, a zejména po loňské změně radniční koalice se psalo též o slábnoucím vlivu Romana Janouška. Současné nahrávky navíc jenom potvrdily to, co už všichni dávno alespoň tušili, neboť pro podezření, že je pražský magistrát zkorumpován a ovládán lobbisty, hovořila celá řada jiných pádných důkazů. Ba možná důkazů pádnějších, neboť samotný obsah nyní zveřejněných nahrávek, jakkoliv jsou výmluvné, by žádnému soudu k odsouzení pachatelů nestačil.

Nahrávky i způsob jejich zveřejnění pochopitelně vyvolávají celou řadu otázek. Nejdůležitější lze formulovat následovně: Proč se objevují až nyní? Kdo vlastně hovory Béma a spol. nahrál? Opravdu BIS, nebo někdo jiný? Měl nahrávky skutečně k dispozici Vít Bárta a použil je jako vyděračského materiálu při prosazování vlastních politických zájmů? A v neposlední řadě se pak nabízí otázka zároveň děsivá i naprosto kruciální: Co dalšího je ještě nahráno a kdo má ony případné další nahrávky k dispozici? Nemyslím tím pouze nahrávky Pavla Béma či Romana Janouška, ale veškeré podobné záznamy, v nichž patrně figurují i jiní vlivní lobbisté nebo rovnou mafiáni a jiní vlivní politici.

V každé dosavadní aféře jsme totiž čelili selektivním záznamům, zvukovým i písemným, které kdosi neznámý v pozadí v pravou chvíli poskytl médiím. V pravou chvíli zejména pro něj samotného, tedy pro poskytovatele. Veřejnost má tak zpravidla k dispozici pouze dílčí výseč nějakých hovorů a následně hromadu spekulací, nic víc. Přičemž, což je také podstatný rys českého politického kompra, ona dílčí výseč útočí zpravidla na emoce. Na emoce čtenářů, posluchačů i diváků, neboli občanů – voličů. Voličů, kteří mají často problém vyjít s výplatou či utáhnout hypotéku a pro něž je porsche cayenne něčím jako v minulých stoletích panský kočár pro sedláka.

A najednou vidí nejen, jak si „šlechta“ žije, ale hlavně to, jak ony miliony a miliardy krade, často fikaným „odklonem“ peněz vybraných od daňových poplatníků. Žádný div, kdyby rozhněvaný lid v příštích volbách nasypal hlasy někomu jinému – pravděpodobně z velké části někomu, kdo bude fungovat sice stejně jako předchozí parta, pouze se to ještě nebude vědět, a zdánlivě nový subjekt či subjekty tak dokáží získat popularitu prodejem planých nadějí s dávno prošlou záruční lhůtou.

Tím se vůbec nechci zastávat Pavla Béma či Romana Janouška. Naopak. Avšak zejména doba výbuchu nějaké politické aféry je časem, kdy by měl člověk na své emoce dávat obzvlášť velký pozor, neboť emoční tlaková vlna je právě tím, co může kdosi v pozadí chtít vyvolat.

Ze zveřejněných nahrávek jde sice hrůza, avšak daleko děsivější jsou ty nahrávky, o nichž nevíme, neboť mohou snadno sloužit jako nástroj vydírání. A jako nástroj vydírání jsou pro svého držitele také mnohem cennější. Jakmile se ocitnou v médiích, cenu ztrácejí, poněvadž jsou zhodnoceny jako jednorázový dynamit.

V dané situaci by proto bylo racionální žádat v první řadě nikoliv odchod zkompromitovaných politiků, ale aby BIS zveřejnila pokud možno všechny odposlechnuté telefonní hovory politiků a lobbistů za posledních deset let – bez ohledu na skutečnost, pocházejí-li aktuální záznamy Béma a Janouška z její „kuchyně“. Jenže to se samozřejmě nestane. Pro něco podobného stejně neexistuje zákonné oprávnění a podobný „průval“ by také mohl definitivně rozvrátit stávající politický systém. Ale nestane-li se to, pak také nikdy nezačneme s čistým stolem, pak se sice česká veřejnost asi bude občas dozvídat nové a nové děsivé skutečnosti z politického zákulisí, ale potenciálně jimi bude i snadno manipulovatelná.

Ničí tedy odposlechy demokracii, jak pravil Václav Klaus? Samozřejmě, že demokracii ohrožují hlavně skutečnosti, o nichž se v odposleších dovídáme a o nichž máme tak jako tak řadu pádných nepřímých důkazů. Odposlechů se nezbavíme, jsou tu, poněvadž tu jsou i mobily a jiné technické vymoženosti, díky nimž si může na Jamese Bonda zahrát i lecjaký obyčejný smrtelník. Konce těchto pokrokových trendů těžko dohlédnout. Pro demokracii jsou každopádně ze všeho nejhorší utajené tajné nahrávky, tedy ty, kterými kdosi někoho vydírá, nikoliv ty, jež vyplavou na hladinu. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.