Má-li se podobný spor mezi dvěma občany řešit v kterékoliv územní části, musí být rozhodnutí moci soudní identické. Identické v tom smyslu, že soudce dá za pravdu té straně, která je v právu. Je-li žalobce v právu, náleží mu i náhrada soudních nákladů. Není-li žalobce v právu, hradí soudní náklady nejen své, ale také žalované strany. Tento problém vyřešili k velké spokojenosti již staří Římané. Říkali tomu důkaz opaku. Nemohlo se stát, aby soudce vyslovil: „Žalobce je v právu, náhrada nákladů mu nenáleží“ (případ zpěvák K. Gott), protože opak tohoto výroku je: „Žalobce není v právu, náhrada nákladů mu náleží“. Současné nepravdivé výroky umožňují právní předpisy. Když soudce rozhoduje spor, musí být jeho rozhodnutí pravdivé vůči oběma stranám. Přisoudí-li soudce jistý majetek straně A, pak tento majetek musí být odebrán straně B. Soudce nesmí operovat s jiným majetkem než tím, u kterého je sporné vlastnictví mezi A a B. Výrok soudce vůči straně A musí být opakem výroku ke straně B. Oba výroky musí být pravdivé. To je princip důkazu opaku (z opaku, důkaz sporem, v matematice logický vztah ekvivalence).

Když naše soudy řešily svůj problém o „mzdových nedoplatcích“, rozhodly, že třetí osoba (stát) jim má doplatit jisté částky. Bohužel takové rozhodování je podjaté. Ústava každému soudci zakazuje rozhodovat podjatě. Soudcům je to lhostejné.

Pokřivení justice vzniklo hned po uchopení moci „dělnickou třídou, pod vedením KSČ“. Soudci se podřídili poměrům a víceméně ochotně rozhodovali, a nadále rozhodují, podle potřeb moci výkonné, případně podle svých zájmů. Občanů s „právnickým vzděláním“ je v zákonodárném sboru přehršel. Zájmy společnosti jsou většině lhostejné. Důležitější je popularita a stranická konta, nebo prebendy ostatních „občanů s právnickým vzděláním“.

Z totalitního systému je pozůstatek osobní nezodpovědnosti moci výkonné a zákonodárné. Jestliže je někdo ministrem, nemůže být současně zákonodárcem (poslancem, senátorem). Taková osoba je zodpovědná sama sobě. Nejhorší je nezodpovědnost státních zástupců. Normálně by každý státní zástupce měl být přímo podřízen svému nadřízenému. Kroky, které se vztahují k vyšší soudní instanci (odvolání proti rozhodnutí soudu stejného stupně), měl by učinit státní zástupce vyššího stupně. Nejvyšší státní zástupce se nesmí skrývat za rozhodnutí jakési komise. Současný nejvyšší státní zástupce je zodpovědný za všechny přešlapy justice a stále je ve funkci.

Ústava jasně stanoví, že rozhodnutí soudce nesmí nikdo ohrožovat. Jestliže soudce jednou rozhodne, už se nikdy nesmí dostat do situace, že by měl rozhodnout jinak. Soudní řád by měl striktně trvat na tom, aby platila Ústava. Odvolací soudy nesmí nutit soudce I. stupně k jinému rozhodnutí. Odvolací soudy musí odvolání samy rozhodnout. Následovat mohou opravné kroky.

Pokud znění zákonných předpisů umožňuje „osobám s právnickým vzděláním“ ždímat z občanů a ze státní pokladny nemalé finanční prostředky, těžko lze nápravu očekávat. Vrcholné soudy s ochotou rozhodují věci, za které nenesou žádnou zodpovědnost. Spravedlnost a právo dostávají na frak.