Demokracie definuje vztah mezi mocí zákonodárnou, soudní a výkonnou. Moc zákonodárná (členové poslanecké sněmovny) má možnost vydávat nové zákony a nařízení, ale také má povinnost kontrolovat, zda moc výkonná (armáda, policie, státní úředníci) nepřekračují svou pravomoc. Moc soudní musí být nezávislá. Náklady na provoz soudů nese stát, nebo vládce.

Soudce rozhoduje o tom, zda má žalující strana pravdu. Součástí výroku soudce musí být vyslovení, která strana hradí soudní náklady. To je velmi důležitá část soudního výroku, protože zaručuje spravedlnost výroku. Účastníkem sporu nesmí být nikdo, komu je výrok soudu lhostejný. Podmínce se říká „vyloučení třetího“.

Soudce může konkrétní spor řešit pouze jedenkrát. To je v Ústavě předepsané. Každý účastník sporu může podat „odvolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Logický obsah odvolání je: „Beru na vědomí rozhodnutí soudce, nesouhlasím s obsahem, a žádám, aby o sporu rozhodl soudce druhého stupně“. Výkon rozhodnutí soudce prvního stupně se odkládá do doby rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud je také soud. Na poslední rozhodnutí pléna Ústavních soudců by měli jednotliví Ústavní soudci reagovat. Soudci, kteří nesouhlasili s výrokem pléna, by se měli vzdát soudcovské funkce. Náplní práce Ústavních soudců není „nalézat nespravedlivá“ rozhodnutí soudů, ale kontrolovat, zda každý soudce rozhoduje spravedlivě. Stovky nespravedlivých rozhodnutí soudů stále čeká na rozhodnutí ÚS. Prohlášení předsedy Rychetského o odstoupení po uplynutí mandátu je pohrdání Ústavním soudem.