Ivermectin ve skutečnosti patří mezi širokospektrá antiparizitika, užívaná ve veterinární i humánní medicíně. Tuto látku poprvé izoloval v roce 1975 irský biochemik William C. Campbell z firmy Merck & Co. ze směsi skupiny látek odvozených od avermektinů, objevených ve vzorcích půdy odebraných na jednom golfovém hřišti. V roce 2015 byl William C. Campbell za objev ivermektinu spolu s japonským biochemikem Satoši Ómurou oceněn Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství. V roce 1978 Campbell testoval tuto látku s úspěchem na koních jako léčebný prostředek proti mikroskopickému parazitu Onchocerca cervicalis. A protože si uvědomoval, že tento parazit je příbuzný původci v Africe značně rozšířené onchocerciázy (říční slepoty), začala firma Merck na jeho podnět zkoumat možnost použití ivermectinu i v humánní medicíně.

Jakmile byla prokázána neškodnost této látky pro člověka, začala v roce 1982 firma Merck ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) rozsáhlé testování ivermectinu na lidech, které se ukázalo jako velmi úspěšné. Protože říční slepotou trpí především obyvatelé chudých zemí v rovníkové Africe, vedení firmy Merck se v roce 1987 rozhodlo věnovat ivermectin (Mectizan) všem potřebným v této oblasti zdarma po neomezeně dlouhou dobu, přičemž distribuce ivermectinu probíhala ve spolupráci s WHO. Aby nedocházelo ke kšeftaření s tímto lékem, byla zřízena speciální komise (Mectizan Expert Committee) dohlížející na jeho distribuci. Později se do této práce zapojilo též Carterovo středisko v Atlantě, které založilo pro potřeby tohoto programu zvláštní fond. Během prvních šestnácti let (1987 až 2003) činnosti programu tak ivermectin užívalo přes 200 milionů osob ve 33 zemích. A jak se ukázalo, ivermectin lze použít i k léčbě svrabu a aplikuje se za tímto účelem i pacientům v Evropě. U ivermectinu byly již prokázány i protizánětlivé účinky, které jsou výsledkem inhibice tvorby zánětlivých cytokinů, vyvolané lipopolysacharidy.

V případě ivermectinu tedy nejde o nově vyvíjený a zatím nedostupný přípravek. U tohoto léčiva není třeba prokazovat jeho bezpečnost a snášenlivost, nebo zjišťovat, jaké že jsou jeho nežádoucí účinky. Neboť lék už v minulosti prošel potřebnými fázemi klinického hodnocení a registraci na evropské úrovni mu udělila Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA), která hodnotí a kontroluje léčivé přípravky v rámci Evropské unie. A ve chvíli, kdy má nějaký lék platnou registraci, nic nebrání tomu, aby se používal při poskytování zdravotní péče: u tohoto léčivého přípravku se pečlivě sledoval jak výskyt nežádoucích účinků, tak jeho účinky při dlouhodobém užívání, lékaři mají i informace o jeho možných interakcích s dalšími léky. Jinak řečeno, ivermectin se používá čtyřicet let a ve světě ho užívaly miliony lidí, dá se tak říci, že je tento lék vyzkoušený a je dobře otestována i jeho tolerance. Slovenské Národní toxikologické centrum také již vydalo doporučení, jak se stavět k příliš vysokému dávkování při léčbě covidu. I při náhodném užití desetinásobku doporučené dávky jsou nežádoucí účinky tohoto léku mírné a zvládnutelné.

U nás Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) dosud schválil jediný lék, který obsahuje účinnou látku ivermectin, totiž mast známou pod obchodním názvem Soolantra, u kterého je lékovou formou krém, určený ke kožnímu podání. Ale na Slovensku dnes lékaři pacientům s covidem podávají tablety s ivermectinem určené původně pro léčbu svrabu, které pod obchodním názvem Scabioral vyrábí v Německu společnost InfectoPharm. A protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci, nakupují někteří Slováci, obávající se covidu, přes internet i polosyntetické antiparazitikum Stromectol, jehož aktivní složku tvoří rovněž ivermectin, pro samoléčbu. U svrabu se Scabioral dávkuje podle tělesné hmotnosti a užívá se jednou za den se sklenicí vody - dvě hodiny po jídle. Lék na předpis je schválen od tělesné hmotnosti 15 kg, není tedy vhodný pro malé děti. Scabioral se vyváží do řady zemí a z globálního hlediska se orální léčba jeví jako nejslibnější pro regiony se zvláště vysokou úrovní svrabů: východní Asie, jihovýchodní Asie, Oceánie a tropická Latinská Amerika. I v těchto regionech se ale od jara loňského roku potýkají s pandemií a tak tu tisíce lidí s covidem denně užívají Scabioral, aniž by jim škodil. Nebo snad společnost Infectopharm zatajuje případy poškození zdraví pacientů, kteří užívají jejich přípravek i po tom (nebo těsně před tím) co onemocněli covidem?

Je pravda, že dnešní léčbu covidu podáváním ivermectinu lze chápat též jako pokračování původního testování látky, jako další klinická hodnocení tzv. fáze „III. b“, ve kterých se zkouší nové indikace. Tak se třeba ukázalo, že ivermectin nachází uplatnění i v boji proti malárii. Nepůsobí proti samotnému původci malárie (Plasmodium), nýbrž proti přenašeči – komárům rodu Anopheles. V žádném případě však nejde o léčivý přípravek obsahující geneticky modifikovaný organismus, jak o tom spekulují vyznavači konspiračních teorií. Ivermectin je distribuován do krve člověka, kde může být přítomen i několik dní, přičemž samičky komárů po té, co se napily krve tohoto člověka, uhynou. Použití ivermectinu u lidí tak nechrání před samotnou malárií, ale hubí její přenašeče.

Potom však mezi nové indikace patří i dnešní užívání léku skupinami pacientů s chorobou covid-19, která v době, kdy byla léčivu udělena jeho registrace, ještě nebyla nikomu známa. Tudíž skeptici z řad akademiků, přes všechna dobrozdání (viz minulý článek s odkazy na studie), volají po studiích našich lékařů, které by podaly důkazy o bezpečné aplikaci ivermectinu při covid-19, aby věděli, zda náhodou podávání ivermectinu nemůže těmto pacientům přitížit. Obzvláště když americký The National Institutes of Health ve svém stanovisku uvádí, že nemůže formulovat žádné doporučení pro nebo proti podávání ivermectinu u covid-19 a nechává rozhodnutí na jednotlivých lékařích a jejich pacientech. Je rovněž pravda, že takových léčiv, které se v klinické praxi používají a mají šanci nějakým způsobem ovlivnit virus, jsme už viděli za poslední rok několik, ale z žádného z nich se nevyvinula zázračná léčba. A tak se solidní klinická studie většího rozsahu, kterou při současné pandemii nemůže být zas tak těžké u nás rozjet, zdá být potřebná. I když vůbec nejlepší by byla studie pro časné podání ivermectinu v prevenci hospitalizace pacientů s covid-19, neboť se případně může jednat o cenné aplikace v oblasti veřejného zdraví. Pokud ovšem naši lékaři nehodlají sedět se založenýma rukama a čekat na to, až slovenské studie za půl roku prokáží jeho účinnost.

Máme už začátek března a naší zavřenou republikou se jak lavina valí nová mutace obávaného koronaviru, a přesto nám ještě nikdo nevysvětlil, proč nemůže u nás probíhat randomizovaná, nezaslepená studie fáze 2/3 s adaptivním designem, hodnotící účinnost a bezpečnost ivermectinu u hospitalizovaných pacientů se středně závažným až závažným onemocněním COVID-19 tak, jako tomu minulý rok bylo v případě hydroxychlorochinu ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, Fakultní nemocnici Ostrava, Nemocnici na Bulovce, Thomayerově nemocnici, Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, nebo ve Středomoravské nemocniční a.s. - Nemocnici Prostějov.

S hydroxychlorochinem to šlo, a to v cuku letu, cobydup, i když se o tom zpočátku jaksi moc nemluvilo. Ale s ivermectinem, od loňska podávaným pacientům na Slovensku, to u nás nejde? Inu, tohle mi hlava nebere...