Proč s ním souhlasím vysvětluji i s odvoláním na texty právních předpisů, když skutečně hrozí zcela zásadní politická krize, která by mohla vést až k rozpuštění sněmovny. Uvádím proto i její možná řešení. S ohledem na vážnost situace se omlouvám i za delší text.

V důsledku neodpovědného postupu politiků a jejich nedostatečné znalosti zákona hrozí vážná politická krize. Názor kolegy v podstatném rozsahu odpovídá tomu, co jsem napsal v minulosti: „Stále se někdo ptá na článek 66 Ústavy. Myslím si, že po právní stránce existuje mnohem důležitější otázka spojená s ustanovením nové sněmovny a teoreticky hrozící i její paralýzou. Nepředpokládám ale, že by naši poslanci dostatečně pracovali s takovými normami, jako je zákon o volbách do Poslanecké sněmovny a Jednací řád Poslanecké sněmovny a dovozovali, co z nich vlastně vyplývá. V té souvislosti se usmívám nad řečmi o tom, kdo bude předsedkyní sněmovny. I když je otázka, zda zákony neplatí jen pro někoho.“

Kolega má pravdu v tom, že koalice by neměly mít právo cokoliv na ustavující schůzi prostřednictvím svých klubů navrhovat. Dokonce se ani nedomnívám, že by se měl pro toto funkční období měnit zákon upravující ustanovování klubů, protože by došlo k porušení principu volné soutěže politických stran.

Naše Ústava stanoví: „Článek 5 Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Článek 6 Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“ Ústava tak hovoří jen o volné soutěži politických stran, ale nehovoří o způsobech soutěže.

To, zda strana bude kandidovat samostatně či ne, mohlo ovlivnit i to, zda její členové budou ve Sněmovně. Český statistický úřad totiž zjišťuje,

a) které politické strany nebo politická hnutí získaly méně než 5 procent z celkového počtu platných hlasů,

b) které koalice složené ze 2 politických stran, popřípadě politických hnutí získaly méně než 8 procent z celkového počtu platných hlasů,

c) které koalice složené ze 3 a více politických stran, popřípadě politických hnutí získaly méně než 11 procent z celkového počtu platných hlasů.

Při dalším zjišťování volebních výsledků a přidělování mandátů se již k politickým stranám, politickým hnutím a koalicím výše uvedeným a hlasům pro ně odevzdaným nepřihlíží.

Záviselo na každé straně, jak půjde do voleb. Každá strana se mohla rozhodnout, že půjde samostatně s rizikem, že třeba nepřekročí hranici 5 % (jako například ČSSD či KSČM), které na rozhodnutí nejít v koalici doplatily, nebo v rámci koalice, kde na každou stranu připadá minimální menší procento hlasů. Výhoda možného minimálního procenta hlasů připadajícího na stranu v koalici je vykoupena tím, že takováto strana nesmí mít svůj klub. Záleží na každé politické straně, jako výhodu si zvolí, zda menší procento pro zvolení nebo naopak, či naopak vzdá se možnosti mít svůj klub. Všude je chleba o dvou kůrkách. Teoretickou snahu parazitovat po volbách na výhodách obou cest k neprospěchu těch, co se rozhodly pro jinou cestu, považuji za neústavní. Změna vztahující se k podmínkách dalších voleb by mi samozřejmě nevadila. Respektovala by rovnost všech politických stran.

Rozhodne-li se politická strana pro výhodu nižšího počtu hlasů, riskuje, že bez dohody se stranou, která může mít klub, vůbec nedojde k ustanovení orgánů sněmovny. Do takovéhoto rizika jde každá strana zcela dobrovolně. Bez dohody by sněmovna ve většině případů nemohla fungovat, přestože by byla řádně prezidentem svolaná.

Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů důsledně rozlišuje mezi politickou stranu, politickým hnutím a koalicí, když například kandidátní listina uvádí, zda je členem politické strany či politického hnutí, ale ne zda je členem koalice, což ani nejde. Jde-li o koalici obsahuje kandidátní listina i název polické strany nebo politického hnutí, které kandidáta navrhlo.

Svolaná, ale nefunkční sněmovna by pak vylučovala aplikaci čl. 33 Ústavy. Ten řeší náhradní legislativu v době, kdy nefunguje sněmovna. Ústava stanoví: „1) Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona.“ V konkrétním případě nedošlo k rozpuštění sněmovny, ale k ukončení jejího volebního období. V důsledku skutečnosti, že nedošlo k rozpuštění sněmovny, není až do ustanovení orgánů sněmovny možno přijímat legislativní akty formou zákonů a zákonných opatření Senátu. Právo vlády dle článku 78 Ústavy, že: „K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády.“

Bez ustanovení orgánů sněmovny, když pořad ustavující schůze je co do její úvodní části stanoven zákonem a zákon by se neměl ohýbat, se nemůže sněmovna ani usnést o aplikaci čl. 66 Ústavy. Ten upravuje i situaci, nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, tj. situaci, kdy prezident žije, ale dle názoru Ústavou stanovených subjektů není schopen vykonávat svoji funkci. Platí stejná úprava, jako když by prezident uvolnil svůj úřad, tj. vzdal se svého úřadu do rukou předsedy Senátu dle čl. 61 Ústavy, nebo v době výkonu úřadu zemřel.

V těchto Ústavou taxativně uvedených případech přechází prezidentovo oprávnění dle čl. 62 písm. c) Ústavy o právu na rozpouštění sněmovny v souladu s. č. 66 na Předsedu sněmovny. Ten však do svého zvolení neexistuje a bývalému skončilo funkční období. Oprávnění dle čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy, dle kterého prezident vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, směrem k volbám do Sněmovny nepřejde na nikoho, protože sněmovna není rozpuštěna. Jinými slovy, za existující právní situace by nemělo dojít k aplikaci čl. 66 Ústavy a ani k rozpuštění sněmovny a k novým volám do ní. Tato situace by takto trvala až téměř do uplynutí funkčního období stávajícího prezidenta či uvolnění úřadu pro jeho abdikaci či úmrtí. Tehdy by dle čl. 56 odst. 2 platilo: „(7) Volba prezidenta republiky se koná v posledních šedesáti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky, nejpozději však třicet dnů před uplynutím volebního období úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, koná se volba prezidenta republiky do devadesáti dnů. (Volbu prezidenta republiky vyhlašuje předseda Senátu nejpozději devadesát dnů před jejím konáním. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, vyhlásí předseda Senátu volbu prezidenta republiky nejpozději do deseti dnů poté a zároveň nejpozději osmdesát dnů před jejím konáním.“

Krizi by vyřešilo:

a) Pokud by koalice se dohodly s SPD či Ano, že SPD či ANO navrhnou předem dohodnuté kandidáty, a došlo tak k ustanovení orgánů sněmovny. Koalice však dle tisku takovéto jednání odmítají.
b) Pokud by při nefunkční sněmovně vláda předložila sněmovně vládní návrhu zákona, s jehož projednáním by vláda spojila otázku důvěry dle článku 35 písm. b) Ústavy. Ústava umožňuje rozpouštění sněmovny, pokud by se sněmovna se neusnesla do tří měsíců o tomto návrhu.

Článek 35 Ústavy uvádí, že: „(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže …

b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry. Toto by byla cesta, jak postupovat při nefunkční sněmovně, která by neustanovila své orgány, protože dle článku 73 Ústavy odst. (2) „… Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Při nefunkční sněmovně by však vláda neměla důvod k podání demise před ustanovením sněmovny. Uplatnila by se tak ústavou předpokládaná možnost pro rozpuštění sněmovny prezidentem pro nerozhodnutí o návrhu, s kterým vláda spojila otázku důvěry. Je logické, že až do rozpuštění sněmovny a ustanovení nové sněmovny by pak prezident ponechal ve funkci stávající vládu. Jak by dopadly budoucí volby, zda by strany stávajících koalicí kandidovaly samostatně či v koalicích, to je otázka. Stejné platí i o stranách kandidujících nyní samostatně.

c) Poslední možností je zásah Ústavního soudu, o němž se někdy hovoří jako o třetí komoře Parlamentu. Já nepochybuji, že náš Ústavní soud, přestože v minulosti například zrušil i ústavní zákon, by nenarušil volnou soutěž politických sil a respektoval ducha Ústavy a postupoval dle principu: Padni, komu padni. Obavy některých, že by snad ústavní soudci rozhodovali ve prospěch těch stran, jejichž senátoři v senátu kandidaturu soudce do jeho funkce schvalují, považuji za liché. Od 1. 1. 2015 do dnešního dne je v databází Ústavního soudu zveřejněno 28 562 soudních rozhodnutí, v kterých alespoň v jednom výroku Ústavní soud vyhověl v 1354 případů, tj. v 4,74 % rozhodnutí. V této databázi je dále uvedeno, že z těchto 28562 případů podal návrh senátor, skupina senátorů, předseda Senátu či senát celkem v 63 případech, z kterých bylo alespoň částečně vyhověno v 16 případech, tj. v 25, 34% rozhodnutí. Přestože návrh těchto ústavních činitelů mají asi 6x větší úspěšnost než návrhy běžných občanů, nelze z toho vyvozovat, že by snad Ústavní soud někoho upřednostňoval.

Proč by nešlo ustanovit orgány sněmovny bez dohody z SPD či ANO?

To vyplývá z jednacího řádu sněmovny. Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny uvádí v § 116
„(1) Návrhy na kandidáty pro volbu předsedy Sněmovny, místopředsedů Sněmovny, předsedů výborů a komisí Sněmovny a na nominaci ověřovatelů Sněmovny podávají volební komisi písemně poslanecké kluby; poslanecké kluby navrhují též členy výborů a komisí Sněmovny a návrhy na jejich počty.
(2) Členy volební komise navrhují poslanecké kluby. Volební komisi ustavuje podle zásady poměrného zastoupení skupina poslanců delegovaná poslaneckými kluby na základě parity. Členové volební komise se ujímají funkcí poté, kdy Sněmovna vzala ustavení volební komise na vědomí.“

Jinými slovy nelze zvolit předsedu sněmovny bez návrhu klubu a ani bez těchto návrhů nelze ustanovit orgány, a to přes skutečnost, že dle § 2 jednacího řádu mandát poslance vzniká zvolením. Náhradník nabývá mandát poslance, za nějž náhradník nastupuje, okamžikem zániku mandátu tohoto poslance [§ 6 písm. a), c), d) a f)].

Program ustavující schůze sněmovny stanoví zákon.

Jednací řád výslovně uvádí v § 22, že:
„(1) Poslanci se sejdou po svém zvolení na ustavující schůzi Sněmovny.
(2) Ustavující schůze Sněmovny se může sejít nejdříve jeden den po uplynutí předchozího volebního období Sněmovny.
(3) Ustavující schůzi Sněmovny svolá bývalý předseda Sněmovny, je-li poslancem. Není-li bývalý předseda Sněmovny poslancem, svolá schůzi, za předpokladu, že je poslancem, nejstarší bývalý místopředseda Sněmovny, a není-li ani toho, nejstarší poslanec nově zvolené Sněmovny; pokud ten svolání ustavující schůze odmítne, svolá ji následující nejstarší poslanec.
(4) Ustavující schůzi Sněmovny zahájí a až do zvolení nového předsedy Sněmovny ji řídí poslanec, který ji svolal.
§ 23 (1) Předsedající ustavující schůze Sněmovny složí slib poslance před shromážděním poslanců.
(2) Ostatní poslanci složí slib do rukou předsedajícího ustavující schůze Sněmovny (§ 4).“

Jinými slovy jednací řád umožňuje složení slibů poslanců, ale již neumožňuje bez ustanovení klubů a jejich návrhů další postup ustavující schůze. Dle § 24 jednacího řádu: „Předsedající ustavující schůze požádá Sněmovnu, aby vzala na vědomí ustavení volební komise z návrhů poslaneckých klubů (§ 116 odst. 2). Dále dá stanovit počet členů a provést ustavení mandátového a imunitního výboru.“ a „§ 25 Sněmovna zvolí svého předsedu. § 26 Předseda Sněmovny se ujme řízení schůze. Na návrh předsedy rozhodne Sněmovna o počtu místopředsedů a provede jejich volbu. § 27 Na návrh předsedy rozhodne Sněmovna o počtu ověřovatelů Sněmovny a rozhodne o návrhu na jejich nominaci. § 28 Sněmovna zřídí své výbory a stanoví počty jejich členů.“

Jinými slovy bez existence klubů nelze zřídit orgány sněmovny a ani zvolit předsedu sněmovny, když schůzi až na specifické případy řídí dosavadní předseda sněmovny. Nelze pak přistoupit do ustanovení orgánů například ani k aplikaci čl. 66 Ústavy.

Proč nemohou mít koalice svůj klub vyplývá z § 77 jednacího řádu:
„(1) Poslanci se mohou sdružovat v poslaneckých klubech, a to podle příslušnosti k politickým stranám a politickým hnutím (dále jen "politická strana"), za něž kandidovali ve volbách. Poslanci příslušející k jedné politické straně mohou vytvořit pouze jeden poslanecký klub. Slučování klubů je přípustné.
(2) V průběhu volebního období může být ustaven nový poslanecký klub, složený z poslanců příslušných k jiné politické straně, než za jakou byli zvoleni ve volbách, nebo nový klub poslanců, kteří se v průběhu volebního období stali nezávislými poslanci. K ustavení klubu podle věty první je třeba nejméně deseti poslanců. Na takto ustavený klub se nevztahují ustanovení § 78 odst. 2 a 3. Klesne-li během volebního období počet členů klubu pod tuto hranici, klub se ruší. Poslanci, kteří byli členy zrušeného klubu, se mohou stát členy jiného klubu nebo zůstat bez členství v poslaneckém klubu.
(3) Poslanecký klub ustavený podle odstavce 2 nemá nárok na poměrné nebo paritní zastoupení v orgánech Sněmovny, pokud Sněmovna nerozhodne jinak.
(4) Poslanec může být členem jen jednoho poslaneckého klubu.
(5) K ustavení poslaneckého klubu na začátku nového volebního období jsou oprávněni poslanci zvolení do Sněmovny za samostatně kandidující politickou stranu. K ustavení klubu podle věty první je třeba nejméně tří poslanců.
(6) O ustavení poslaneckého klubu se sepíše zápis, který podepíší všichni ustavující členové klubu.
(7) Poslanecký klub po svém ustavení písemně oznámí sekretariátu předsedy Sněmovny název klubu, jméno a příjmení jeho předsedy, jména a příjmení místopředsedů a pořadí, v němž předsedu klubu ve Sněmovně a jejích orgánech v jeho nepřítomnosti zastupují, a jmenný seznam jeho dalších členů. K oznámení připojí zápis o ustavení klubu. Během volebního období oznámí též jména poslanců, kteří přestali být členy klubu nebo se stali jeho novými členy. Vystoupení z klubu může předsedovi Sněmovny oznámit písemně i poslanec, jehož se vystoupení týká. (Jménem poslaneckého klubu jedná jeho předseda. V případě nepřítomnosti předsedy jedná jménem poslaneckého klubu a vykonává práva předsedy podle tohoto zákona místopředseda.“

Jinými slovy, ten, kdo nekandidoval za politickou stranu, když zákon stanoví, že jí se klade na roveň i politické hnutí, není oprávněn být v poslaneckém klubu, pokud neopustí svoji stranu, za kterou byl zvolen. Koalice nemohou mít svůj klub. Poslanci za samostatně kandidující strany se pak mohou sloučit do většího klubu, ale musí kandidovat za strany, a ne za koalici. Poslanci zvolení za koalice jsou právoplatnými poslanci, ale nemají právo vytvořit klub, který by bral ekonomickou podporu. Tuto nevýhodu bohatě kompenzuje nižší počet vyžadovaných hlasů požadovaných od stran tvořící tuto koalici.

Ekonomická podpora některých klubů vyplývá z § 78: „(1) Poslanecké kluby jsou oprávněny používat ke své činnosti místnosti v prostorách Sněmovny včetně potřebných technických prostředků. Podrobnosti může stanovit Sněmovna usnesením. (2) Na úhradu nákladů se poslaneckým klubům poskytuje příspěvek z rozpočtu Sněmovny, a to v závislosti na počtu poslanců, kteří jsou členy jednotlivých klubů. Pravidla hospodaření poslaneckých klubů s tímto příspěvkem obsahující jeho výši, podmínky poskytování, pravidla pro jeho čerpání a způsob vedení evidence, vyúčtování a kontroly navrhne pro každý kalendářní rok organizační výbor a schvaluje Sněmovna. (3) Poslanecké kluby vedou stanoveným způsobem evidenci o poskytnutých příspěvcích. Usnese-li se na tom organizační výbor, předloží mu poslanecké kluby průběžnou evidenci a vyúčtování. (4) Schválená výše příspěvku se pro poslanecké kluby nevládních politických stran násobí koeficientem 1,3 a poskytuje se v upravené výši.“

Jinými slovy zákon předpokládá poslanecké kluby tvořené poslanci zvolenými za politické strany, za něž kandidovali, když kluby se mohou slučovat. Pak může být dodatečně ustanoven klub poslanců, kteří kandidovali za nějakou stranu, ale jsou poslanci jiné strany, tj. nevztahuje se toto na příslušnost k poslancům zvoleným za hnutí či koalici. Poslední možností je ustanovení klubu nezávislých poslanců. Poslanci v těchto jiných klubech však nemají nárok na zastoupení a ani na ekonomickou podporu klubu.

Toto omezení koalic a nových klubů je nejen politické, ale i ekonomické, ale proti tomu přináší možnost lepšího zvolení než v rámci samostatných kandidátek. Zároveň pak slouží volné soutěži politických stran a hnutí.

Souhlasím však s kolegou, že požadavky zákona asi nikdo nebude zohledňovat. Odnesou to ty politické subjekty, co kandidovaly samostatně. Při kandidatuře v koalici by byly v Poslanecké sněmovně například KSČM a ČSSD, ale nemohly by mít svůj klub. Dvojčlenná koalice komunistů a ČSSD by byla pohodlně v Poslanecké sněmovně. Budu zajímavé sledovat, zda budou diskriminovány tyto strany. Pokud by se důsledně zákon respektoval, bylo by to velmi zajímavé a mohlo by to vést až k mimořádným volbám. Pokud by tyto strany v koalici kandidovaly, bylo by rozložení v Poslanecké sněmovně diametrálně odlišné.