Pokud by vstoupily v platnost, mohly by americké úřady od společností zajišťujících připojení k internetu vyžadovat, aby zablokovaly všechny stránky, v nichž se objeví odkazy na nelegální kopie filmů či hudby. Větší teror si snad společnost internetu nemůže představit!

Americký Senát byl po razantních protestech internetových gigantů jako Google, Facebook, Yahoo, Twitter či eBay donucen odložit hlasování o zákonu proti internetovému pirátství (PIPA) a zákonu na omezení internetového pirátství (SOPA), za které lobují nahrávací a filmové společnosti a instituce chránící autorská práva. Nejvíce kontroverzí vzbuzuje paragraf umožňující federálním úřadům dát na černou listinu weby, které údajně distribuují ilegální obsah. Internetové vyhledávače by zase nesměly zobrazovat výsledky, na nichž jsou odkazy vedoucí k nelegálnímu obsahu. Největší internetová encyklopedie Wikipedia na protest uzavřela ve středu 18. 1. na 24 hodin svou anglickou verzi. Vyhledávací portál Google změnil své logo za černou pásku a k protestu se připojilo dalších 115 tisíc internetových stránek, z toho kolem 50 tisíc bylo taktéž symbolicky vyřazeno z provozu. Petici proti zákonu podepsalo v USA sedm milionů lidí.

Kopírované DVD disky byly masivním problémem před zhruba deseti lety, tento druh pirátství, stejně jako legální prodeje disků, prohrál boj se šířením audiovizuálních materiálů po internetu - zdarma a bez fyzického média. Druhým důležitým faktem proti nutnosti nových zákonů omezujících volné šíření audiovizuálních produktů je to, že zřejmě nejkomplexnější a nejserióznější studie na téma pirátství - Media Piracy in Emerging Economies - propojení pirátství a organizovaného zločinu popírá. Není tedy tak těžké pochopit, že údajná nutnost prosadit nové zákony, je jen důsledkem lobby podlomených institucí, které nechrání ani tak zájmy samotných umělců, jakož spíše své obchody s autorskými právy. Ve svobodném světě internetu jsou to oni, kteří by neměly přežít!

V této kauze jde tedy jak jinak o byznys a peníze, a to také proto, že umělci od té doby, co jsou umělci, vědí, že si nemohou klást žádné nároky na své vlastní dílo. Jistě to zní leckomu paradoxně a leckterý „rádoby“ umělec se nyní čertí. Každý ale, kdo někdy skutečně tvořil, lépe řečeno zmocnil se ho proud tvořivosti, ví, že v tomto procesu nejde ani tak o výsledek práce jakožto o samotný děj tvorby, při kterém ani sám umělec neví, kde se to v něm všechno bere. Umělec je médiem, ve šťastné okamžiky tvorby jím prochází mocné síly, které ho proměňují a jako bobeček z něj odpadá také „umělecké dílo“. V podstatě umění jde o proměnu ne o odpad v podobě uměleckého díla, i když je esteticky líbivý a měl by mít ještě sílu proměnit někoho dalšího. Známý francouzský filosof Roland Barthes toto zformulovat ve své slavné stati Smrt autora před již drahnou dobou v minulém století. Naše „umělecká já“ a ega musíme tvorbou rozbíjet, stávat se čistými mediátory řeči a obrazu, a nad čistotou performance můžeme následně jásat či kontemplovat jako nad uměním.

Spojíme-li nutnost „zabíjet“ autory v nás samých s dnešní informativní společností závislou na jiných svých dílech - technických aparátech, můžeme si připomenout ještě jednoho velkého českého (!) filosofa médií Víléma Flussera, který také - dnes již dávno - viděl, kam bychom se s tímto prapodivným spojením měli dostat (jeho stěžejní dílo se jmenuje Do univerza technických obrazů). Diskurzivní společnost, které dominují centrálně vyzařované diskurzy či programy (peněz, státu či aktuálně nahrávacích a filmových společností), se bude muset pro své přežití výrazně proměnit. A to ve společnost dialogickou, Flusser jí říká telematická (spojením základních slov naší doby - telekomunikace a informatika). V takové společnosti by se vedl všeobecný dialog „o“ aparátech, na kterých jsme již dnes totálně závislí. Má-li být dialog všeobecný, nemůže síť (společnost) dělit své uzly (lidi) na jedné straně na vysílatele informací (stát se svými zákony či autoři a instituce jejich ochrany) a příjemce informací (my ostatní, kteří se musíme podřídit). Musíme být všichni zároveň strůjci i příjemci informací, musíme být svobodně zapojeni do hry o proměnu pravidel společného spolubytí.

„Každá má změna obrazu je odpovědí na jednu mně položenou otázku a současně požadavkem na všechny ostatní, aby tento obraz dále měnili a jako novou otázku mi jej vrátili.“ (Do univerza technických obrazů, Praha, 2001, str. 122)

Tento proces vzájemného živého a žitého obohacování se má svůj prostor na internetu, i když mu dnes ještě někteří chtějí říkat pirátský, protože za něj nechceme platit zlaťáky. Ty něco vytvoříš, mě tím „zadarmo“ obohatíš a já k tomu něco přidám a „zadarmo“ obohatím třeba tvého bratra, dohromady budeme bohatí k nezaplacení... patetická utopie? Možná, ale zeptejte se svých dětí, již dávno tak žijí! Zákony proti internetovému pirátství jsou v jejich optice směšné, a rozhodně doufejme i my ostatní, že ti, kteří nás chtějí stále ovládat pod vlajkou autorské ochrany, již brzy zajdou na úbytě!