Ano, věci mohou, ba dokonce dnes mají představovat i svůj opak. Nejen kvůli zmatení nepřítele, ale především kvůli tomu, aby se lidé sami nedali zmást tím, co vidí a slyší, protože důležitější je, jak jevy někdo za ně správně vyloží. Prostě je třeba naučit se myslet dialekticky. Jinak nás zastaralá jednoznačná zkušenost zavede na scestí. Je to trochu jako ve starém vtipu, kdy se manžel předčasně vrátí z cest a nachytá manželku v ložnici in flagranti. Ona neztratí duchapřítomnost a na vyjeveného manžela strnulého ve dveřích varovně zaječí: „Věříš mně, nebo svým očím!?“

Proto se musíme učit chápat jevy v nové nejednoznačnosti. Ukážeme si to na pár příkladech. Heslo o pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí bývalo postaru chápáno tak, že pravda nakonec vždy vyjde najevo a prosadí se, protože lež má krátké nohy. A že láska je pozitivním motorem světa a že nenávist nakonec rozežere samotného nenávidícího. V moderní době by toto pojetí ale už neobstálo. Ano, pravda i nadále musí zvítězit nad lží, ale nelze na to čekat. Lež se prostě vymaže, zakáže, přehluší, aby tak pravda mohla zvítězit snáz a rychleji. Láska i nadále bude vítězit nad nenávistí, ale za lásku je nutné nyní považovat i dříve úchylné sexuální praktiky a za nenávist jakékoli otázky, jak že se ta pravda a láska rozpozná. Autor takových otázek na sebe jen sám prozrazuje, že lže a nenávidí. Proto musí prohrát, i kdyby vyhrál.

Naše země a naše politika musí být orientována na Západ. To je jasné. Ale jen zdánlivě. Západní orientace se totiž paradoxně pozná podle toho, jak se kdo umí pošklebovat nesprávně zvoleným západním demokratickým představitelům, zejména novému americkému prezidentovi. (Stejně to už není Amerika, ale nějaká Trumptárie.) Západně orientovaný politik, novinář či prostě jen uvědomělý občan se vyznačuje principiálním odporem k těm představitelům členských zemí NATO a EU, kteří jsou orientovaní východně (jak jinak, když Orient znamená Východ). Východní orientace se pak pozná především podle nedostatečné ochoty posílat peníze na východ.

Sovětský propagandista Boris Polevoj napsal knihu Příběh opravdového člověka. V ní je vylíčeno, jak v bojích Druhé světové války sestřelili sovětského letce, načež ten dopadne na Němci okupované území. Na těžce zraněných nohou se mu po třech týdnech strastiplné cesty podaří odbelhat se ke svým, jenže nohy, které ho odnesou ke svým, to odnesou a musejí být amputovány. Zdrcený mladý letec plný beznaděje leží v sanatoriu a život pro něj už nemá cenu. Vedle leží umírající spolupacient, sovětský důstojník. Ten ví, že má na kahánku, ale přesto se učí. Učí se německy. Na námitky svých spolupacientů, proč se, ač má smrt na jazyku, učí jazyk smrtelných nepřátel, odpovídá, že jazyk za to nemůže, že nepřítelem není německý národ ale nacismus, že němčina je krásná, že je to jazyk Schillerův a Goethův a že právě v posledních chvílích si chce užít krásy zvuku německých slov. Beznohý letec po tomto školení dostane znovu chuť žít, začne trénovat s protézami, pak dokonce i tančit, a nakonec se vrátí k letectví. Už jen tento popis děje snad stačí k udání na naše ministerstvo školství, aby knihu zakázalo. Kdoví, jaké paralely s dneškem by tam různé svině nacházely.