Domnívám se, že podobná interpretace směrnice, spočívající v plošném poskytnutí dvou měsíců státem placené dovolené, rozvržených do osmi let věku dítěte, tedy v průměru ročně zhruba jednoho týdne navíc, je příliš široká. Začnu alespoň relativním „plusem“ takové úvahy.

Z pohledu zaměstnavatelů není nevýznamné, že se neuvažuje o tom, že by vlastním zaměstnancům musel vyplácet peníze každý zaměstnavatel napřímo „ze svého“ jako u obyčejné dovolené na zotavenou. To by v současné tíživé situaci téměř vylučovalo ochotu zaměstnavatelů o návrhu vůbec diskutovat. Plné financování příspěvku státem je ze subjektivního pohledu jednotlivého zaměstnavatele únosnější, i když je jasné, že zdrojem pro takový rozpočtový výdaj jsou mimo jiné daně a pojistné obecně odvedené zaměstnavateli, a tedy zprostředkovaně i konkrétním zaměstnavatelem konkrétního rodiče s malým dítětem. V zásadě je asi možné o stáním příspěvku na dovolenou uvažovat – ovšem v situaci, pokud by kondice státního rozpočtu byla dobrá, pokud by produktivita práce byla vysoká a pokud by podnikatele netížily existenční obavy z vývoje vlastního byznysu i ekonomiky jako celku. To však není naše aktuální situace. Ale nejde jen o to, kdo dovolenou navíc zaplatí.

Já příslušnou evropskou směrnici čtu jinak než jako rozvržení dodatečných 2 měsíců do 8 let. Směrnice je totiž o rovnováze mezi soukromým a pracovním životem především ve smyslu zapojení obou rodičů do výchovy těch nejútlejších dětí. Domnívám se, že je možné, ba dokonce nezbytné řešit promítnutí směrnice do našeho právního řádu prostřednictvím drobných parametrických úprav v mateřské a rodičovské dovolené, a zejména korekce otcovské dovolené, tedy institutů, které naše české zákony už znají. Oněch osm let je ve směrnici skutečně zmíněno, a to jako doporučená maximální hranice pro čerpání rodičovské dovolené. Podle mne limit souvisí se systémem organizace již existujících rodičovských dovolených v některých členských státech, které umožňují maminkám strávit s dítětem dohromady třeba rok až půldruhého roku v intervalu od narození až do mladšího školního věku dítěte, přičemž se samozřejmě cílí především na období hned po narození dítěte, kdy je nezbytné využít naprostou většinu volna, s případným dočerpáním zbytku zejména v jednom dalším zlomovém okamžiku, kdy ratolest zahajuje povinnou školní docházku, aby pomohl rodič dítěti v adaptaci na další dlouhou fázi potomkova života.

Text směrnice na mnoha místech výslovně zdůrazňuje principiální cílení na podporu péče o dítě v souvislosti s jeho narozením, resp. osvojením. Směrnice je zkrátka formulována obecně tak, aby byla kompatibilní s existujícími různorodými sociálními systémy v členských zemích, nikoliv snad proto, aby primárně rozšířila naše 3 roky dovolené a až 4 roky finanční podpory, o čemž si mohou ve většině zemí Evropy jen nechat zdát. Proto ta zmínka 8 let. Sociální politika totiž není naštěstí – aspoň z mého pohledu – harmonizována v rámci EU tak jako třeba DPH nebo spotřební daně. Účelem směrnice je garantovat aspoň minimální zapojení druhého rodiče do péče o dítě v době kolem jeho narození. V řadě zemí je sice možné podobně jako u nás přenášet část rodičovské dovolené z jednoho rodiče na druhého, ale je to podmíněno dohodou rodičů a není to v praxi frekventované řešení.

Směrnice podle mne zjednodušeně říká, že i druhý rodič má mít vždy právo na dva měsíce placeného volna v souvislosti s narozením dítěte, a že i první rodič má mít v období čerpání rodičovského volna nárok na dva finančně kryté měsíce. Výše krytí závisí na možnostech daného členského státu, může být podobná výši nemocenské, a to třeba až do částek vyplácených při čerpání řádné dovolené na zotavenou.