Domnívám se, že podobná interpretace směrnice, spočívající v plošném poskytnutí dvou měsíců státem placené dovolené, rozvržených do osmi let věku dítěte, tedy v průměru ročně zhruba jednoho týdne navíc, je příliš široká. Začnu alespoň relativním „plusem“ takové úvahy.

Z pohledu zaměstnavatelů není nevýznamné, že se neuvažuje o tom, že by vlastním zaměstnancům musel vyplácet peníze každý zaměstnavatel napřímo „ze svého“ jako u obyčejné dovolené na zotavenou. To by v současné tíživé situaci téměř vylučovalo ochotu zaměstnavatelů o návrhu vůbec diskutovat. Plné financování příspěvku státem je ze subjektivního pohledu jednotlivého zaměstnavatele únosnější, i když je jasné, že zdrojem pro takový rozpočtový výdaj jsou mimo jiné daně a pojistné obecně odvedené zaměstnavateli, a tedy zprostředkovaně i konkrétním zaměstnavatelem konkrétního rodiče s malým dítětem. V zásadě je asi možné o stáním příspěvku na dovolenou uvažovat – ovšem v situaci, pokud by kondice státního rozpočtu byla dobrá, pokud by produktivita práce byla vysoká a pokud by podnikatele netížily existenční obavy z vývoje vlastního byznysu i ekonomiky jako celku. To však není naše aktuální situace. Ale nejde jen o to, kdo dovolenou navíc zaplatí.

Já příslušnou evropskou směrnici čtu jinak než jako rozvržení dodatečných 2 měsíců do 8 let. Směrnice je totiž o rovnováze mezi soukromým a pracovním životem především ve smyslu zapojení obou rodičů do výchovy těch nejútlejších dětí. Domnívám se, že je možné, ba dokonce nezbytné řešit promítnutí směrnice do našeho právního řádu prostřednictvím drobných parametrických úprav v mateřské a rodičovské dovolené, a zejména korekce otcovské dovolené, tedy institutů, které naše české zákony už znají. Oněch osm let je ve směrnici skutečně zmíněno, a to jako doporučená maximální hranice pro čerpání rodičovské dovolené. Podle mne limit souvisí se systémem organizace již existujících rodičovských dovolených v některých členských státech, které umožňují maminkám strávit s dítětem dohromady třeba rok až půldruhého roku v intervalu od narození až do mladšího školního věku dítěte, přičemž se samozřejmě cílí především na období hned po narození dítěte, kdy je nezbytné využít naprostou většinu volna, s případným dočerpáním zbytku zejména v jednom dalším zlomovém okamžiku, kdy ratolest zahajuje povinnou školní docházku, aby pomohl rodič dítěti v adaptaci na další dlouhou fázi potomkova života.

Text směrnice na mnoha místech výslovně zdůrazňuje principiální cílení na podporu péče o dítě v souvislosti s jeho narozením, resp. osvojením. Směrnice je zkrátka formulována obecně tak, aby byla kompatibilní s existujícími různorodými sociálními systémy v členských zemích, nikoliv snad proto, aby primárně rozšířila naše 3 roky dovolené a až 4 roky finanční podpory, o čemž si mohou ve většině zemí Evropy jen nechat zdát. Proto ta zmínka 8 let. Sociální politika totiž není naštěstí – aspoň z mého pohledu – harmonizována v rámci EU tak jako třeba DPH nebo spotřební daně. Účelem směrnice je garantovat aspoň minimální zapojení druhého rodiče do péče o dítě v době kolem jeho narození. V řadě zemí je sice možné podobně jako u nás přenášet část rodičovské dovolené z jednoho rodiče na druhého, ale je to podmíněno dohodou rodičů a není to v praxi frekventované řešení.

Směrnice podle mne zjednodušeně říká, že i druhý rodič má mít vždy právo na dva měsíce placeného volna v souvislosti s narozením dítěte, a že i první rodič má mít v období čerpání rodičovského volna nárok na dva finančně kryté měsíce. Výše krytí závisí na možnostech daného členského státu, může být podobná výši nemocenské, a to třeba až do částek vyplácených při čerpání řádné dovolené na zotavenou.

Suma sumarum – promítnutí směrnice znamená analyzovat:

1) naši mateřskou dovolenou a peněžitou pomoc v mateřství (existující pomoc ve výši 70 % redukovaného výdělku vyplácená po dobu více než půl roku možná již sama o sobě splňuje požadavek směrnice, pokud jde o maminky);

2) rodičovský příspěvek flexibilně rozvržený až do 4 let věku dítěte (možná stačí pro 2 měsíce v celkovém rozvrhu čerpání nestanovit příspěvek jako rovnoměrný díl z garantovaných celkových 300 tisíc korun, ale stanovit jej v částce odpovídající třeba právě 60-70 % redukovaného výdělku);

3) otcovskou dovolenou (a transformovat ji ze dvou týdnů do dvou měsíců).

Úprava dílčích parametrů jednotlivých existujících institutů může být i jiná, sofistikovanější, s využitím různých vzájemných zápočtů atd. Podobný postup, tedy parametrická korekce stávajících nástrojů, by stál daňové poplatníky určitě mnohem méně než ministerstvem práce a sociálních věcí předběžně spočítaných 20 miliard korun ročně na nový dovolenkový titul.

Některými politiky a ministerstvem práce a sociálních věcí zvažovaný úplně nový institut by nebyl jen dalším mandatorním břemenem pro bez toho schodkový státní rozpočet, znamenal by i další bezprostřední zátěž pro zaměstnavatele, kteří by museli po dobu nepřítomnosti příslušného rodiče organizačně i finančně řešit záskok a vést složitou administrativní evidenci o již vyčerpaných dnech a týdnech dovolené. Navíc by tuto evidenci museli předávat i dalšímu případnému zaměstnavateli svého bývalého zaměstnance. Kromě toho by při větším počtu malých dětí v rodině museli zaměstnavatelé jednotlivé dovolenkové nároky složitě sčítat. Byl by to další příspěvek do rostoucí administrativní i finanční zátěže podnikatelů.

Samostatným, a z mého pohledu přinejmenším neférovým, nevyváženým rysem směrnice je fakt, že si všímá práv rodičů jen z řad zaměstnanců, zatímco hledání rovnováhy mezi časem věnovaným jiným výdělečným aktivitám a časem na soukromé záležitosti, a tedy i péče o děti v rodinách podnikatelů, jak se zdá, nejsou hodny zájmu evropských zákonodárců. Až by se mi chtělo sarkasticky poznamenat, že má směrnice třídní podtext – nejlépe se třída malých i velkých kapitalistů vymýtí, když se zamezí jejímu rozmnožování. Naštěstí české právo počítá třeba s rodičovským příspěvkem i pro OSVČ a peněžitou pomoc v mateřství podmiňuje jen dobrovolnou účastí podnikatele na nemocenském pojištění.

Obhájci výkladu směrnice ve smyslu „další dva měsíce během osmi let“ zdůrazňují obtíže rodičů dětí v době letních prázdnin. Je-li problémem skutečně zajištění hlídání malých dětí během prázdnin, tak je si třeba uvědomit, že dvouměsíční letní prázdniny jsou přežitkem z doby, kdy děti musely pomáhat rodičům při žních. Řada zemí má kratší hlavní prázdniny, třeba šest týdnů. To neznamená, že se dětem musí celkově krátit volno, lze je jen rovnoměrněji rozprostřít v průběhu roku. Jasně, že tak vznikne problém hlídání o jarních či podzimních prázdninách, ale obtíže mnoha rodin jsou spjaty právě se soustředěním dětského volna do nepřetržitého devítitýdenního letního bloku.

Druhým receptem na problém zvaný letní prázdniny je rozšíření letního provozu mateřských škol, širší nabídka táborů – klasických i příměstských, rozvoj dalších aktivit pro předškoláky a malé školáky. Domnívám se, že by rozumná podpora státu v této oblasti vyšla laciněji a byla pro rozpočet i ekonomiku efektivnější než výše zmíněné desítky miliard korun na novou státní dovolenou.

Ladislav Minčič

Zdroj.