Jeho zdůrazňovaní zdvořilí „zelení mužíčkové“ počátkem roku infiltrovali celý krymský poloostrov, počátkem března se postarali (za pomoci ruských vojáků, kteří na Krymu podle rusko-ukrajinské smlouvy měli tak jako tak zůstat až do roku 2042) o jeho faktické obsazení, následovalo referendum s výsledkem, připomínajícím volební procenta ze socialistických dob – a bylo hotovo.

Pak ale začaly potíže. V Luhanské a Doněcké oblasti vypukly boje, jež se podle některých známek měly rozšířit i dál, vlastně až k podněsterské hranici, a vytvořit tak koridor, který by ruské území spojil jak s Krymem, tak i s Podněstřím.

Tento plán ale viditelně nevychází a některá prohlášení ruského ministra zahraničí Lavrova ze závěru roku naznačují, že pokud tento záměr existoval (a s pojmem Novorusko přišel na jaře sám Putin), tak se od něj zřejmě ustupuje. Ostatně přestože ruské vojenské angažmá na východě Ukrajiny je věc, o níž nikdo soudný nepochybuje, Moskva se ke své úloze v ukrajinské tragédii tvrdošíjně nehlásí.

Nu a protože nikdo či přinejmenším téměř nikdo na Západě o vině Ruska na ukrajinském konfliktu nepochybuje, přišla jediná myslitelná zbraň – hospodářské sankce. Ty nejdřív postihly jednotlivce z Putinova nejbližšího okolí (ovšem ne Putina samotného) a když to nezabíralo, rozšířily se i na celá průmyslová odvětví.

Rusko odpovědělo protiopatřeními, především v podobě zákazu dovozu potravin z unijních zemí a USA. Putin navíc celý podzim utkvěle opakoval, že sankce budou kontraproduktivní a že zasáhnout i toho, kdo je vyvolal, tedy Západ. To se sice potvrzuje, ale daleko bolestivěji bylo přirozeně zasaženo Rusko.

Na jeho makroekonomické problémy řada národohospodářů upozorňovala už skoro dva roky, ale když se k již zmíněným sankcím přidal podzimní prudký pád cen ropy, který automaticky způsobil i pád národní měny, stanula Ruská federace před problémem, co dál. Což mimochodem není jen problém ruský.

Mnoho lidí na Západě si totiž uvědomuje, že „zraněný Putin může být mnohem nebezpečnější než Putin nedotčený“. Jeden z otců ruské privatizace, známý ruský ekonom Alfred Koch, žijící již dlouhá léta v Německu, doslova říká: „Nechte ho z téhle šlamastiky vybřednout se ctí!“ A je docela dobře možné, že to jinak nepůjde – zejména platí-li teze Petra Robejška, že v podobě Ukrajiny si Západ také ukousl sousto, na které nestačí…  

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.