Ofensiva šarmu: to je asi ten nejpřiléhavější titulek pro bleskovou návštěvu německé kancléřky Merkelové v Praze. Signalizovala ji ostatně už dopředu ve víkendovém rozhovoru pro Lidové Noviny, když vstřícně poznamenala, že kvůli svému odmítnutí připojit se k unijní smlouvě o rozpočtové odpovědnosti není ČR uvnitř EU v žádné izolaci, jelikož jde jistě o „dobře rozmyšlený postoj“, který Berlín „bere na vědomí a respektuje“.

Podobně se Berlín staví i ke zdejšímu plánu na dostavbu Temelína: německá strana už dříve zdůraznila, že vítá nabídku premiéra Nečase vysvětlovat zdejší stanovisko k jaderné energetice také sousedům, a tudíž i německé veřejnosti. A v neposlední řadě byl předem prodiskutován i poslední, ale aktuálně určitě nejdůležitější neuralgický bod ve vzájemných vztazích, totiž přetěžování české přenosové soustavy proudem z větrných elektráren na severu Německa. Při své nedávné návštěvě na energetickém fóru v Berlíně premiér Nečas signalizoval, že Česko zatím nepomýšlí na ochranu své energetické sítě pomocí transformátorů po vzoru Polska, protože věří, že Německo dokáže postupně svou vlastní síť zdokonalit.  

Nepřekvapuje tudíž, že na rozhovory mezi čtyřma očima potřebovali oba šéfové vlád podle programu pouhých deset minut.  

U prezidenta na Hradě se zato německá kancléřka zdržela podstatně déle, a zda jí přitom nedošla její zásoba vstřícnosti, se kterou do Prahy přijela, je vskutku otázka. Těžko si totiž lze představit dva vyhraněnější protipóly ve vztahu k EU a k její společné měně než právě Merkelovou a Klause. Neméně příkře se rozcházejí i jejich názory na jadernou energetiku, se kterou se Německo rozhodlo rozloučit po loňské katastrofě v japonské elektrárně Fukušima.  

Asi jedinou oblastí, ve které by se mohli oba státníci jakž takž shodnout, zbývá proto letošní jubileum podepsání česko-německé deklarace, na jejímž základě mohla být před patnácti lety ve vzájemných vztazích v zájmu budoucnosti diplomaticky překlenuta neblahá minulost. I když i tady je to z českých etablovaných politiků, snad kromě komunistických poslanců, hlavně Václav Klaus, který neváhá populisticky vytahovat strašáka údajných sudetoněmeckých majetkových nároků, kdykoli se mu to hodí.  

Tohle ovšem německá kancléřka dnes neřešila na Hradě zcela určitě: je dostatečně realistická a věcná, aby věděla, že zacházení s minulostí je především věcí toho kterého státu a jeho vlastní veřejnosti. Směrodatní němečtí politici proto zastávají stanovisko, že si to Češi nakonec musejí vyřešit sami.  

Nakolik ovšem zdejší veřejnost tohle všechno ocení, je otázka. Jak snadno se tady dodnes mobilizují protiněmecké nálady, o tom svědčí nejen diskuse o poválečném odsunu Němců, ale například i vášně, které tady vyvřely po loňském německém rozhodnutí vystoupit z jaderné energetiky. Následně totiž vyvstala otázka, zda to v Česku nezdraží elektrický proud. A na internetových fórech i rozhlasových vlnách častovali tehdy zdejší spotřebitelé německou kancléřku vskutku nevybíravými slovy. V nejlepším případě ji posílali „zpátky k plotně“ – byť s pohrdavým dodatkem, že ani tam nebude moc platná. Do politiky odešla ovšem Angela Merkelová po roce 1989 nejen od plotny, ale i od vědeckého bádání. Naštěstí. A to nejen pro česko-německé vztahy.

Publikováno se souhlasem vydavatele.