Děkuji vám, vážení kolegové.

Zejména za to, co zaznívá z pódia. Ujišťuji vás, že si vážím cti, že jsem byl pozván, abych zde zasedl společně s církevními velmoži a osobnostmi skutečně utvářejícími osud svého národa.

Jako historik jsem, dalo by se říci, patologem politiky. Politiku analyzuji v situaci, když už jsou všichni její aktéři mrtví, takže již nemohou reagovat, což se mi někdy hodí. Někdy. Samozřejmě to není způsob, jakým toho můžete mnoho změnit.

Chtěl bych začít jakousi omluvou. Omluvou za zemi, z níž pocházím - za Rakousko. Jeho Excelence pan arcibiskup byl tak laskav, že Vídeň označil za jedno z center střední Evropy. A tady je namístě omluva. Proč se Vídeň nesnaží této role zhostit? Protože když se podíváte na současnou rakouskou politickou scénu se všemi jejími dobrými úmysly, nelze bohužel říct, že by toho pro střední Evropu udělala mnoho. Bylo nebylo, znáte to, tak začínají pohádky...

Bylo nebylo, ale zase ne před tak dlouhou dobou, před čtyřmi nebo pěti lety to vypadalo jinak. Měli jsme vládu, jejíž jedna polovina byla zcela nakloněna Visegrádu a jejíž druhá polovina alespoň slíbila, že bude mezi Bruselem a Visegrádem působit jako prostředník. Zdálo se tedy, že věci se ubírají správným směrem. Obě strany, které tvořily tuto vládu, to však bohužel, stručně řečeno, zpackaly. Aniž bychom se pouštěli do nějakých konspiračních teorií, jejich nepřátelé na ně zřejmě nastražili pasti. Je zřejmé, že jejich nepřátelé nehráli fér. Ale co jiného se dalo čekat?To není pro politika žádná omluva, když říká, že ho nepřátelé nemají rádi. Asi to bude pravda. Jakmile k tomu dojde, je to otázka krizového řízení. A před 100 lety, v roce 1922, dostala malá neúplná Rakouská republika také novou vládu, v jejímž čele stál katolický kněz, monsignore Seipel, kterému se kvůli tomu, že byl dobrý a prozíravý politik s nejrůznějšími triky v rukávu, někdy říkalo österreichisch Richelieu - rakouský Richelieu. Krátce před svým nástupem do úřadu mimo jiné řekl: "Nejhorší chybou je být nervózní."