Tato Charta si proto jako hlavní svůj cíl určuje udržení mezinárodního míru a formuluje zásady, kterými se OSN i její jednotliví její členové MUSÍ v zájmu udržení Míru řídit. Mezi nejdůležitější patří tyto zásady:

• Zásada svrchované rovnosti států.
• Zákaz použití síly či hrozby silou vůči jinému státu.
• Zákaz nevměšování se do vnitřních záležitostí států.

Jak vidno jsou ty zásady tři, a když si je přečteme, je nám jasné jedno: kdyby se tyto pouhé tři zásady skutečně dodržovaly, panoval by ve světě mír a dobře by bylo všem na zemi. Ale k takovémuto stavu věcí, bohužel, chyběla a chybí vůle západního, resp. euroatlantického světa, který hned první zásadou z oněch tři, to je Zásadou svrchované rovnosti států, opovrhl a prohlásil sama sebe, resp. státy, jež pod sebou sdružuje, za svrchovaně rovnější, než jsou státy ostatní. Jen v těchto státech západních vládne (podle tohoto výkladu), skutečná demokracie, jen v nich a nikde jinde jsou uplatňovány právo a spravedlnost, zatímco téměř všude jinde, a zvlášť pak ve státech na východě, to je v Rusku, Číně a v Bělorusku, ale též ve Venezuele, jsou naopak právo a spravedlnost zakopávány co nejhlouběji pod zem, vládne tam svépráví oligarchů, a nelze proto už déle dbát Zákazu OSN o nevměšování se do vnitřních záležitostí států, ale naopak vměšovat se do těchto záležitostí je co nejnutkavěji třeba. Je třeba finančně podporovat všechny opoziční síly, které se v těchto zemích snaží strhnout vládu na sebe, je třeba starat se o vytvoření co nejpřitažlivější image lidí, kteří tam tyto opoziční a protivládní síly vedou, a žádná částka peněz nesmí být pro dosažení tohoto cíle moc vysoká. A vrazily-li USA do převratu na Ukrajině pět miliard dolarů, včetně výdajů na vodku a koláče, které tam mezi účastníky manifestací roznášela sama náměstkyně amerického ministra financí Victoria Nulandová, je Rusko – a ještě v budoucnu bude - samozřejmě dražší, ale nikdy nebude tak drahé, aby peněz na ně mělo snad někde či někomu chybět.

Zkrátka a dobře nic nepotřebuje svět dnes víc, než obrátit dosavadní běh světa vzhůru nohama a nejpřednostněji pak po Ukrajině dosadit nové vládce i do Kremlu, jak o tom napovídá současně probíhající mumraj kolem Navalného, i jak to už v čase Majdanu dosvědčil doyen americké zahraniční politiky Henry Kissinger, když řekl: „To, co se dnes děje v Kyjevě, je pouhou předehrou k tomu, co se má odehrát v Moskvě“.

Je to cíl velký, skoro až nebetyčný, ale současně i problematický.

Proč?