Den před nedělními volbami mi můj známý, dlouholetý fotoreportér z Vídně zaslal aktuální snímky z jedné předvolební akce Svobodných (FPÖ), jejichž stranická barva je tradičně modrá. Akce se pořádala v parku okrajového vídeňského městského okrsku Simmering. Na snímcích jsou vidět skupiny muslimských žen s kočárky a s dětmi, přebírající od pořadatelů akce u stánku modré balonky s logem FPÖ. Dokonce i jejich „muslimské šátky“, které měly obvázané kolem hlav, byly demonstrativně v modré barvě. Není ostatně žádným tajemstvím, že kandidáta Svobodných podporoval nejeden dlouhodobý přistěhovalec žijící v Rakousku. FPÖ se v minulých letech usilovně – a úspěšně – pokoušela získat sympatie i mezi početnou srbskou komunitou. Nebylo by tedy zcela na místě tvrdit, že všichni lidé přistěhovaleckého původu, žijící v Rakousku a disponující volebním právem, automaticky upřednostňovali Alexandera van der Bellena před kandidátem Svobodných.

Přesto není od věci připomenout zde jistá úřední a oficiální statistická čísla: Rakousko má dnes 8,7 miliónu obyvatel, z toho ve Vídni jich žije 1,9 miliónu. 27,8 % obyvatel země má již dnes přistěhovalecký původ. Největší je přitom podíl cizinců dle oficiální statistiky ve Vídni: 49 %. Ovšem mnohem více „alarmující“ mohou být tato čísla, pokud zohledníme věkové složení obyvatelstva. Celých 70 % dětí ve věku 5-9 let má ve Vídni přistěhovalecký původ, ve skupině 0-4 let podobně 64 %. A u obyvatel Vídně ve věku 15 až 19 let má přistěhovalecký původ 60 %. A to je nepochybně svým složením zajímavý „voličský dorost“, na který si brousí zuby zejména vládnoucí sociální demokraté („katoličtí“ lidovci mezi mimoevropskými přistěhovalci moc sympatií získat nemohou) a Zelení.

Politologové a analytici v mainstreamových médiích si relativně velký (téměř dvojnásobný) náskok prezidentského kandidáta strany Zelených ve Vídni vysvětlují urbánní skladbou obyvatelstva, mj. vysokým podílem vysokoškolských studentů v hlavním městě – ti jsou svým politickým zaměřením často „levicově“-liberální. Lidé aktivně podporující před volbami zeleného kandidáta a mladí lidé mu vyloženě fandící na předvolebních shromážděních v mnohém jaksi připomínají „intelektuální a studentské kruhy“ příznivců Karla Schwarzenberga. Volební preference přistěhovalců s volebním právem pochopitelně nikdo nedokumentuje a do jaké míry se na vítězství van der Bellena podepsala voličská struktura „přenárodněné“ Vídně, lze tedy jen spekulovat.

Pravdou ale je, že vládnoucí sociální demokraté, kteří mají ve Vídni slovo v koalici se Zelenými, už po léta činí všechno proto, aby usnadnili přístup cizinců v Rakousku k různým stupňům volebního práva, vědomi si toho, že z tohoto základu mohou čerpat jejich hlasy. I nový rakouský prezident má jasnou představu o tom, jak by v budoucnu měla vypadat přenárodněná „Evropa“ v podobě „Spojených států evropských“. Přední deník Die Presse informoval v březnu o obsahu jeho přednášky v Německu, ve které tento bývalý komunista a zednář (jak potvrdil v televizi ORF) srovnal ideální politické uspořádání Evropy k vnitřnímu uspořádání Rakouska. Jednotlivé evropské vlády by měly mít ve „Spojených státech evropských“ vůči Bruselu v budoucnu asi takové kompetence, jako mají dnes jednotlivé rakouské zemské vlády (9 spolkových zemí) vůči Vídni. Van der Bellen se na přednášce vyslovil ale nejen pro maximální centralizaci EU, ale i pro její otevřené hranice a pro nabývání masy „Novoevropanů“ z jiných kontinentů. Neřekl to o „Novoevropanech“ sice takto doslova, ale i z jeho následujících vět to nelze pochopit jinak. Prohlásil totiž, že už dnes existuje mladá generace, která má silně evropský ráz. Nazývá tyto lidi „Erasmovou generací“. Ta už si podle něj zvnitřnila obraz kontinentu s otevřenými hranicemi – a právě tito mladí lidé jsou podle něj dnes úplně zděšeni z toho, že se opět zavádí kontroly na hranicích. Do této generace van der Bellen vkládá velké naděje: „Otázkou je, zda [tato generace] dostatečně rychle naroste a získá dostatečnou masu", řekl se na přednášce. A přitom podle něj nejde pouze o „indogenní Evropany“, ale také například o lidi, jejichž kořeny jsou například v Turecku a v Iránu, z nichž již mnozí v Evropě žijí. „A proč by to nemělo platit také pro Syřany a Iráčany, kteří k nám přicházejí?“, dodal.

Kontroverzní je i jeho výrok v interview pro deník Der Standard, kterému tento politik a obdivovatel Jeana Claude Junckera loni v září otevřeně přiznal, že „v případě nutnosti smí politik říkat i nepravdu.“

Přesto podle slov vládnoucího establishmentu v evropských zemích „celé Evropě spadl kámen ze srdce“, že se prezidentem Rakouska nakonec přeci jen nestal onen nebezpečný kontrahent, představitel „populistické krajní pravice“. Díky jazykovým bariérám se ale Evropané, nemající tušení, kdo vlastně Norbert Hofer vůbec je, a netušící, co je to za člověka, musejí spoléhat na stereotypní dezinformace a v nejednom případě i lži, šířené  jednotlivými národními médii. Navíc je zcela přirozené, že hovoří-li kupříkladu český novinář o Hoferovi jako o „populistickém politikovi krajní (extrémní) pravice“, asociuje průměrný český čtenář nebo divák, neovládající druhou řeč, Hofera automaticky s představiteli zdejší české scény „populistů“ a představitelů „krajní pravice“, včetně jejich intelektuální úrovně a úrovně vystupování. Norbert Hofer je člověk na první pohled sympatický, vyzařující upřímnost a srdečnost, člověk, vedle kterého by nejeden průměrný český politik působil díky svým názorům jako skutečný hulvát a „ultra-extremista“. (Nemluvě o aktuálním českém prezidentu, ze kterého se „Evropa“ kupodivu tak nestrachovala.) Ale že okolní svět používá na rakouskou vnitřní politiku naprosto jiná měřítka, není zdaleka novým jevem.

Vítěz prezidentských voleb Alexander van der Bellen před volbami při každé příležitosti zdůrazňoval, že jeho hlavním cílem je „soudržnost“ všech obyvatel země a „nepoštvávat jedny proti druhým“. To bylo ostatně hlavní motto jeho volební kampaně, jež ho mělo prezentovat jako kladný protiklad „štváče“ Hofera. Sotva se ale van der Bellen stal rakouským spolkovým prezidentem, prohlásil v rozhovoru pro německou veřejnoprávní televizi, že i kdyby opoziční strana FPÖ v příštích parlamentních volbách získala relativní většinu, odmítne převzít slavnostní slib od takové vlády, jejímž kancléřem by se měl předseda této strany. Tomu se říká demokratický politik, jehož zájem je udržovat soudržnost lidí v zemi?

Nyní po vyhraných volbách se ostatně otevřeněji projevil i čerstvě nový sociálnědemokratický spolkový kancléř Christian Kern. Jeho cílem je prý zajistit, aby žadatelé o azyl v Rakousku co nejdříve směli získat přístup na pracovní trh (samozřejmě ještě předtím, než bude rozhodnuto, zda jim azyl vůbec bude uznán). Kern, který převzal svůj úřad narychlo ještě před konáním prezidentských voleb, aby tak vystřídal neoblíbeného předchůdce, sociálního demokrata Faymanna a tak oslabil protestní potenciál voličstva, který by býval pomohl právě Hoferovi, tak vlastně hned v prvním významném interview po prezidentských volbách přiznal, co je jeho prioritou. Ostatně už i ve své předchozí funkci jako předseda představenstva holdingové společnosti Rakouských spolkových drah (ÖBB) si vysloužil přezdívku „největšího státního pašeráka ilegálních uprchlíků“, když na náklady daňových poplatníků nechal tisíce ilegálních „uprchlíků“ nasedat ve Vídni do vlaků a posílat je do Německa.

Je obtížné českému čtenáři vytvořit objektivní obrázek o tom, co je poražený kandidát Norbert Hofer vlastně za člověka a jaké politické názory zastává, a je to velká škoda. Obrázek, který o něm vytváří mainstream v celé Evropě by se rázem rozplynul už po shlédnutí jednoho či druhého interview, který tento politik v posledních měsících poskytl rakouským médiím. A ne každý bohužel dokáže porozumět štýrskému dialektu bloggera Marco Wagnera, kterému Hofer několik dní před volbami poskytl naprosto neformální rozhovor. To už spíše více lidí alespoň porozumí neklamné řeči těla.