Kvůli koronaviru právě nastává historicky mimořádný propad objemu výdajů a útrat v české ekonomice. Peníze se zkrátka přestaly v podstatné míře „točit“ ruku v ruce s tím, jak jsme podstatnou část ekonomiky „vypnuli“. „Vypnuli“ jsme jak firmy zdravé, tak nemocné. Při očistné krizi odcházejí z byznysu ty nemocné. Nyní hrozí, že odejdou všechny. Sebelepší a sebeefektivněji hospodařící restaurace nemohla s ničím takovým počítat. Nemohla se na to připravit. Neměla žádný varovný signál, že se něco takového může blížit.

Protože nejde o očistnou krizi, její náklady mohou být obrovské – bez příznivého efektu „očištění“ ekonomiky. Mohou zkrátka zkrachovat i podniky, které byly celospolečensky vůbec nejpřínosnější, což by se při očistné krizi nestalo. Aby se tak nedělo, aby nekrachovaly „perly“ české ekonomiky, je třeba peníze v ekonomice „roztočit“ uměle, a nahradit tak výše zmíněný výpadek. Je třeba zkrátka v co nejvyšší možné míře vytvořit iluzi, alespoň tedy z hlediska finančního a účetního, že ekonomika vypnutá není.

Tyhle peníze nyní umí „roztočit“ pouze stát, resp. jeho dluh. Vicepremiér Karel Havlíček odhaduje, že výpadek bude v polovině letošního roku dosahovat 650 miliard. Pokud tyto peníze „roztočíme“ uměle, a výpadek tak nahradíme na dluh, letošní veřejný dluh k HDP by se měl stoupnout ze zhruba 30 na 45 procent. Pro srovnání, německý dluh byl před úderem koronaviru kolem 60 procent HDP, což je zároveň hodnota příslušného Maastrichtského kritéria. Rakušané měli před úderem veřejný dluh k HDP 70 procent, Francouzi dokonce kolem sta procent HDP.

Našich případných 45 procent je tedy přijatelná cena za to, že umělým doplněním peněz, byť na dluh, navodíme finančně-účetní iluzi, že ekonomika vlastně vypnutá není. Navodíme finančně-účetní iluzi, že k žádnému historicky mimořádnému propadu objemu výdajů a útrat v české ekonomice nedošlo. Svým způsobem tak na dluh propad vyhladíme, čímž citelně omezíme riziko krajně nežádoucích krachů celospolečensky přínosných firem. Pokud tyto krachy dopustíme, ekonomika „klekne“ a nakonec bude ještě zadluženější, než pokud provedeme zmíněné „vyhlazení na dluh“.

Pochopitelně, s dluhem je třeba zacházet obezřetně. V řadě případů je pro ekonomiku škodlivý. V historii ČR však neexistovala doba, kdy by bylo zadlužení přínosnější než právě teď. Česká národní banka by měla získat možnost provádět plnohodnotné kvantitativní uvolňování, aby stlačovala náklady na obsluhu vládního dluhu. V krajním případě je možné zvážit takzvané „shazování peněz z vrtulníků“. Tedy to, že by ČNB po přechodnou dobu odkupovala od vlády dluhopisy za nově vytvářené koruny, přičemž ty dluhopisy by již nebyly nikdy splaceny.

Kvantitativní uvolňování či shazování peněz z vrtulníků není v tomto kontextu snahou „vytvářet bohatství tištěním peněz“. To samozřejmě není možné. Jde o to, aby trhy získaly iluzi, že o český dluh je uspokojivý zájem. Vláda pak bude mít relativně levné půjčování a tím snadněji a celospolečensky levněji bude moci navodit zmíněnou „finančně-účetní“ iluzi, že se v ekonomice peníze točit nepřestaly. Tím zachrání mnohé restaurace, obchody, podnikatele, firmy a podniky.

Dvojitá iluze? Ano, je to tak. Ale takhle nějak dnešní finanční systém funguje. A navíc, to, co je zde popsáno, budou v historicky bezpříkladné míře provádět či již provádí nejvyspělejší ekonomiky světa v čele s USA. I ony budou vytvářet dvojitou iluzi. My v ČR si můžeme buď hrát na to, že to zvládneme bez těchto iluzí. Cenou ovšem bude hlubší ekonomický propad a rapidnější nárůst nezaměstnanosti. Nebo budeme ty iluze navozovat také. A recese bude mělčí a méně obyvatel ČR přijde o práci.

Samozřejmě, až nastanou dobré časy a situace se stabilizuje, je třeba iluzorně vytvořené bohatství postupně z ekonomiky zase stahovat, jak je to jen možné. Centrální banky musí snižovat svoji rozvahu a vlády snižovat svůj dluh. V tom je největší potíž. Z uplynulých deseti let je patrné, že to centrálním bankám i vládám dělá obrovské problémy. Tohle je však třeba řešit v příznivých časech, nikoli v časech krizových.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
ekonom