Napříč kulturami, na začátku i konci časů jsou zakódována lidská přání. Člověk má i další potřeby, ale touha milovat a být milován určitým způsobem vyčnívá. Lidé bývají frustrovaní a neklidní. Líbí se mi, že v přízemí věd se míchají lektvary a jedním z nich je i nápoj lásky. Kdo jsou ony záhadné čarodějky, které se tím zabývají?

Hlavní je odhodit balast tupé nevíry a možným se stane všechno. Řekne se – magie, mystika. A hned se nám vybaví magistr Edward Kelley či Cagliostro. Čarodějky jsou v suterénu těchto věcí. Důležité je, že čarodějnictví má daleko delší tradici. Je tak dlouhá, kam paměť sahá. Čarodějka zní pejorativně. Snad si někdo představí temné formulky, mumlání zaklínadel. Čarodějka je přitom něco jako šamanka, bylinkářka, porodní bába v jednom balení. Má smírčí úlohu. Smiřuje, usmiřuje, směruje. Dříve byla vlastně v každé chalupě. Čarodějka chápe, že příroda je mocnější, než si myslíme. Ví, že všechno je chemie. Proč se toho bát? Využijme tohoto faktu: byliny svou povahou a vibracemi dokážou člověka zklidnit, zamilovat ho, dodat mu odvahu. Tato pravda je obsažena ve fenoménu pohádek, lidových písniček. To zdaleka nejsou látky jen pro děti, víte-li. Tam je zakódováno mnoho – i čarodějnictví. Proto čarodějka sbírá byliny, míchá, pomáhá. 

Setkáváme se s názorem, že čarodějnictví je cosi temného – pohanského…

Čarodějka má víru v bohy. Podívejte se na severskou nebo třeba germánskou mytologii, na tyto báje: Ódin, Thór… Ve svátcích kola roku jsou zakódovány z předkřesťanské mytologie pocházející zvyky. Řada lidí si naše téma spojí s 30. dubnem, s opékáním buřtů a „gum z traktorů“. Mimochodem si lidé spojí měsíc máj s oslavou času lásky. Listopad zas intuitivně vnímáme jako měsíc smrti. Proto veškerý úklid před Vánoci. Ani ten Halloween nepřišel z USA. Amerika je složená z migrantů z Evropy přišlých. Halloween jest doba, kdy se podíváme ven a nevíme, co je živé a co mrtvé. Vlastně se zvedá opona mezi dvěma světy. Vzpomínáme na mrtvé. Svítíme jim na cestu, dáváme koláče, aby věděli, že si jich vážíme. Celý měsíc jsou tu pak zemřelí s námi. Poté, až listopad končí, nastává příprava na slunovrat. Každá hospodyně přirozeně uklízí. Naučila se to od babičky. Je najednou jakoby „šílená“ – začne péct jako o závod. Lidé se scházejí. Dřív to bylo na statcích, dělaly se koláče s jablky a ořechy. Rozdávaly se chudým spolu s oblečením. Ono totiž jen v tlupě se dá přežít zima, která přichází, aby zas odešla a uvolnila místo dalšímu životu. My si dnes dáváme pořád nějaké ty dárečky, zapomněli jsme na staré svátky, v nichž tkví důvody i některá vysvětlení. 

Vypadá to, jako by šlo o nalezení počátku, prastaré paměti, která pomáhá zrekonstruovat ztracené vědomí podstat, smyslu existence, životního programu. Hraje v tom nějakou roli moderní trend izolovat člověka – odtrhnout jej? Institucionálně ovládat? Rodiny se rozpadají, páry se rozvádějí?