Místo aby toto téma tlumili, přilévají pánové z Lidového domu olej do ohně novými nesmyslnými prohlášeními. Jen v uplynulých dnech předseda strany Sobotka konstatoval, že církve by měly chovat solidárně se společností a ustoupit ze svých očekávání. Středočeský hejtman Josef Řihák se pak na setkání se starosty nechal slyšet, že restituce je náprava křivdy křivdou. První výrok dokládá nepochopení role církví v zemi, druhý pak nepochopení restituce jako takové. Jsou to totiž právě církve, kdo projevuje solidaritu se společností po celých 24 let od listopadu 1989 a komu současně společnost křivdí, protože se na něj po celou dobu dívá přinejmenším s podezřením.

Je například nepochybnou rolí státu, aby pomohl dožít v alespoň trochu důstojných podmínkách těžce nemocným lidem, kterým už neumí pomoci zdravotnictví. Stát ale na tuto a mnoho jiných rolí v sociální oblasti téměř úplně rezignoval a s důvěrou je přenechal právě církvím (a neziskovým organizacím), takže např. naprostá většina hospiců v zemi je církevních. Církve provozují – a nikterak špatně – také nemocnice, i proto se prezident Zeman mohl svěřit do péče sester boromejek. Vějíř aktivit doplňují církevní školy různých stupňů, péče o památky (a jistě jsem zapomněl na řadu věcí, které by církevní hodnostáři vyhrkli bez zamyšlení). Církve samozřejmě v neposlední řadě provozují náboženskou činnost – a právě ta je nejspíš v silně ateistické zemi hlavním trnem v oku odpůrcům restitucí. Kdovíproč nám „pánbíčkáři“ tolik vadí. Z neznalosti? Závidíme jim, že jim víra pomáhá vyrovnat se se světem i se sebou samými? O to teď ale nejde.

Popravdě řečeno jsem nepochopil, proč zastánci přijatého řešení na straně státu ani představitelé církví nebyli schopni veřejnosti vysvětlit druhou část celého procesu, a nechali odpůrce vnutit veřejnosti, že v restitučním zákonu nejde o nic jiného než o navrácení majetku a dále o vyplacení náhrady za majetek, který nelze vydat, ve výši 59 miliard korun.

Ve skutečnosti jde o to, že církve smlouvou uzavřenou podle zákona akceptovaly, že vyplacením této finanční náhrady budou definitivně vyrovnány všechny závazky státu vůči církvím. A ze zákona současně plyne, že během příštích sedmnácti let (včetně letoška) se bude až k nule snižovat příspěvek státu na hospodářské zabezpečení církví, který se dosud vyplácel podle zákona 218 z roku 1949 (!) a v roce 2011 dosáhl 1,45 miliardy korun.

Shrňme to. Stát vydá církvím majetek, který prokazatelně vlastnily. Bude jim 30 let vyplácet necelé 2 miliardy korun ročně (s inflačním navýšením to v součtu bude víc než zmíněných 59 miliard) a 17 let snižující se příspěvek. Každopádně za oněch 30 let tak budou církve na státu zcela finančně nezávislé a přitom budou mít zdroje na financování všech svých již zmíněných funkcí, tak jako v ostatních civilizovaných zemích.

Proti tomu stála varianta zachování dosavadního modelu. To by znamenalo, že i kdyby se těch 1,45 miliardy nenavyšovalo o inflaci, náklady státu na zabezpečení církví by každoročně rostly, a to do nekonečna.

Cesta k restitucím byla dlouhá a složitá. Představy žádné ze stran nebyly zcela naplněny, dokonce ani v jednotlivých stranách nebyly na věc jednotné názory. Ale zákon platí, prošel testy u Ústavního soudu, dohody s církvemi jsou uzavřeny. Církve evidentně přistoupily na model, který je pro stát výhodnější. Netuším, o jakém dalším ústupku Bohuslav Sobotka mluví.