Začněme odshora:

Z hlediska všudypřítomné politiky, kterou stále necháváme vstupovat do našich životů možná víc, než bychom si přáli, tentokrát rok 2014 nezačal dříve obvyklým novoročním projevem hlavy státu.

Prezident Miloš Zeman se totiž rozhodl přerušit tradici novoročních projevů a místo nich začal – podle něj – budovat (respektive „obnovovat“) tradici vánočních proslovů. V domácnostech tedy mohl novoroční oběd proběhnout zcela v rodinných kruzích.

Když to ale naopak vezmeme od konce, byl druhý a už tedy trochu tradiční projev prezidenta Zemana na konci roku 2014, na druhý svátek vánoční, vcelku zklamáním. Veřejnost, politici a koneckonců i političtí komentátoři jistě čekali od hlavy státu nějaké podrobnější vysvětlení jeho celoročních aktivit, případně též naznačení nějakého budoucího směřování země i jejího prezidenta.

Miloš Zeman však zůstal podobně záhadným a nečitelným, jako se mu to dařilo po celý rok. Jinak řečeno: jako by byl prezident Zeman schopen na různých místech zeměkoule říkat různé věci, vyslovovat proměnlivá stanoviska a nechával na příznivcích i kriticích jeho prezidentování, aby si to sami nějak přebrali.

Poměrně přehledně se jaksi „fluidní“, proměnlivé postoje prezidenta Zemana zezřetelňují na jeho výrocích o situaci na Ukrajině. Začátkem března například prezident Zeman vyjádřil nesouhlas s ruskou intervencí na Ukrajině, která podle něj vytváří příkop, který nelze zasypat.

Zhruba v polovině března pak prezident Zeman prohlásil, že hlasování na Krymu o připojení k Rusku je v rozporu s ústavou Ukrajiny. K tomu se vyjádřil i premiér Bohuslav Sobotka. Podle jeho slov Česká republika výsledky hlasování neuznává. V září prezident Zeman kritizoval ruský zábor Krymu a dokonce pronesl výrok o preventivní odstrašující akci NATO.

Nicméně prakticky vzápětí dostaly výroky prezidenta Zemana úplně opačný, zcela proruský nádech, objevila se v nich kritika sankcí Evropské unie i Spojených států amerických vůči Rusku a dokonalý zmatek do řad přátel i nepřátel vnesl také jeho návrh na tzv.“finlandizaci“ Ukrajiny, tedy jakousi variaci na po II. světové válce Finsku nadiktovanému protektorátu této země pod správou Ruska. To vyvolalo značnou nevoli na ukrajinské politické scéně a výroky se musel pokoušet vysvětlit český velvyslanec v Kyjevě.

Kritikům prezidenta Zemana se mnoho nelíbily jeho výroky, kterými se na svých zahraničních cestách přikláněl (či jak to vyjádřit?) k autoritářským režimům, za něž jsou – ať prezident Zeman chce či ne – na Západě považovány systémy v Kazachstánu, v Tádžikistánu nebo v Číně. V posledně jmenované zemi například prohlásil, že se tam – kromě jiného – přijel učit, jak stabilizovat společnost. Přitom Čína je, jak známo, jednou ze zemí, v níž ke stabilizaci společnosti slouží – kromě jiných sankcí - také masivně využívané tresty smrti.

Těch je v Číně podle organizace Amnesty International ročně provedeno několik tisíc. V souvislosti s nekonsekventními a mnohdy vyloženě provokativními prohlášeními prezidenta Zemana se objevily v zahraničních reakcích i obavy, zda nedochází k jistému obratu v koncepci české zahraniční politiky, z níž se právě díky vyjádřením prezidenta Zemana, například v Číně, ale nejenom tam, vytrácejí dřívější důrazy na dodržování lidských práv.

Na druhou stranu zastánci prezidenta Zemana, hlavně z řad některých podnikatelů, kladně hodnotí jeho příklon k tzv. „ekonomické diplomacii“, jež by mohla v zemích, kam hlava státu sebou bere i představitele podnikatelské sféry znamenat oživení vzájemných podnikatelských aktivit. Kromě již zmíněných asijských republik zavítal prezident Zeman v roce 2014 například také do Francie, do Rumunska či do Slovinska.

Je třeba zvýraznit, že ve svých vystoupeních k zahraničně politickým otázkám prezident Zeman často kritizuje militantní islámské formace, přičemž tzv. „Islámský stát“, který se rozpíná na obrovských územích v Sýrii a v Iráku, označil opakovaně za největší hrozbu pro světovou bezpečnost. 

Jistý poprask vyvolal prezidentův nápad umístit, navzdory odporu velení Armády ČR, české vojáky na misi na Golanských výšinách. Vedení armády naopak ocenilo účast, kterou vyjádřila hlava státu obětem největší hromadné ztráty Armády ČR na zahraniční misi. V červenci zahynuli v Afghánistánu po útoku sebevražedného atentátníka čtyři čeští vojáci, pátý utrpěl těžká zranění, kterým podlehl po několika dnech po převozu do Prahy.

Nicméně – není možné také nezmínit, že se Miloši Zemanovi „podařilo“ silně oslovit velkou část veřejnosti, a to, ruku na srdce, negativním způsobem. I když se tiskové oddělení prezidentské kanceláře, jakož i další prezidentovi muži snaží vysvětlovat, že prezidentovy výroky bývají údajně vytrhávány z kontextu, poklesla důvěra v hlavu státu na prosincových 34 procenta.

Na začátku roku 2014 přitom dosahovala důvěra v prezidenta více než 50 procent, pád je to tedy poměrně značný. A co víc, jeho vystoupení a výroky slouží pravému opaku toho, co při nástupu do prezidentské funkce přislíbil, totiž sjednocení společnosti. 

Ta je nyní rozdělena asi tak stejně jako v době první přímé prezidentské volby, a možná ani to už ne. Tedy, myšleno v neprospěch současné hlavy státu.

Prezident se o tento pokles důvěry postaral řadou podivných vystoupení a výroků. Nešlo přitom jen o vysoce kontroverzní, protože zcela jiné, než oficiální zahraniční politikou Česka protěžované, výroky zpochybňující vztah země k vývoji na Ukrajině, k případné západní hospodářské pomoci této zemi, nebo jaksi paušální uznání toho, že Rusko má „svou“ sféru imperiálního vlivu, s níž český prezident souhlasí.

Mezi výstupy, jež nepřispěly k oblibě prezidenta země, patřily jeho vysoce vulgární výrazy v přímém rozhlasovém přenosu, jakož i jeho zpochybnění brutality zásahu proti demonstraci na pražské Národní třídě 17. listopadu 1989.

Při vzpomínkových akcích právě na události listopadu 1989 proti prezidentu Zemanovi vystoupily tisíce lidí, kteří mu jednak na zmiňované Národní třídě vystavili symbolické „červené karty“ a dále pak na shromáždění na pražském Albertově, kde se k prezidentu Zemanovi připojili i prezidenti okolních států, došlo při projevu českého prezidenta na hlasité výkřiky nevole, pískot a dokonce i na házení vajíček.

Dlužno uznat, že jako tvůrce mediálních zkratek a hesel je prezident Zeman velmi úspěšný. Mezi čtenáři jednoho českého internetového serveru dokonce zvítězilo hlavou státu v již zmíněném rozhlasovém vystoupení použité anglické podstatné jméno – konkrétně „p-u-s-s-y“ - jako „slovo roku 2014“. 

Pohříchu, prezident při překladu tohoto slova do češtiny použil v onom přímém přenosu ten nejvulgárnější možný výraz, pokud někdo ovšem nepovažuje například slovo „zbabělec“ za ještě horší, než „však- vy- všichni- dobře- víte-co…“

Pozoruhodné je, že prezident Zeman v této anketě zvítězil již druhý rok v řadě. Vloni se slovem roku stala „viróza“, což bylo oficiální hradní vysvětlení nejistého a vrávorajícího vystupování prezidenta Zemana u příležitosti tradičního zpřístupnění korunovačních klenotů veřejnosti.

Pro přesnost – odborníci novináři téhož serveru zjistili, že v posledních 12 měsících bylo velice frekventovaným výrazem (téměř 6.000 výskytů) slovo „sankce“ – proto bylo odborníky zvoleno slovem roku….

Dostáváme se k vládě, která se ani ne tak vlastní vinou rodila pěkně dlouho. Připomeňme, že v červnu roku 2013 podal tehdejší premiér Petr Nečas demisi v souvislosti s neudržitelnou situací, kterou vyvolala tzv. „kauza Nagyová“.

Prezident Zeman na to jmenoval – jak se dobově říkalo – „Vládu přátel Miloše Zemana“ v čele s Jiřím Rusnokem. Tato vláda nedostala důvěru v Poslanecké sněmovně a podala demisi, v níž pak řadu měsíců i vládla. Poslanecká sněmovna se po demisi tehdejší vlády dohodla na vlastním rozpuštění. Předčasné parlamentní volby proběhly koncem října 2013.

Ihned po volbách došlo k dnes již zapomenutému pokusu o vnitrostranický převrat v ČSSD. Za asistence prezidenta Zemana, jež je považován za ne zcela úplně nadšeného příznivce předsedy ČSSD Sobotky, jemuž nemůže zapomenout jeho odmítavý postoj k prvnímu pokusu Miloše Zemana stát se prezidentem, chtěl převzít moc jihomoravský hejtman a 1. místopředseda strany Michal Hašek.

Z dlouhé historky krátkou: tento pokus o puč v ČSSD nevyšel a v listopadu byl Bohuslav Sobotka pověřen vedením ČSSD vyjednáváním o budoucí vládě a byla též potvrzena jeho nominace na předsedu vlády za ČSSD. Načež si prezident Zeman dal dlouhý čas na rozmyšlenou, možná dokonce i na „potrápenou“ až do 17. ledna, tedy 83 dny od voleb, kdy jmenoval premiérem předsedu sociální demokracie Bohuslava Sobotku.

Sama vládní koalice se pak zformovala nepoměrně rychleji a tak mohl prezident Zeman jmenovat 29. ledna, po 95 dnech od voleb koaliční kabinet, složený z 8 zástupců České strany sociálně demokratické, 6 zástupců Hnutí ANO a 3 zástupců KDU-ČSL.

Za jedenáct měsíců vládnutí se vládě podařilo splnit řadu závazků z jejího programového prohlášení. Vyjmenování splněných úkolů vlády by bylo dlouhé a stoupenci vlády si seznam splněných závazků jistě pochválí, nejspíš především pokus o snížení rozpočtového schodku o 12 miliard, snížení sazby DPH na léky, knihy a nenahraditelnou dětskou výživu, zrušení zdravotnických poplatků či investiční pobídky pro velké zahraniční investory. Podobně opozice najde na každém splněném bodě nějakou tu vadu, většinou tu, že to všechno bude stát peníze…

Ve vánočním poselství se o práci vlády zmínil v principu pochvalně i prezident Zeman, když prohlásil, že vláda vrátila lidem naději. Má to háček v tom, že veřejnost si prezidenta Zemana pamatuje jako člověka, který vysype z rukávu téměř libovolný statistický údaj. Jeho sdělení o naději vrácené lidem, podpořené opravdu banální floskulí pravící, že vláda „opět roztočila kola ekonomiky“, nemá zrovna přesvědčivou oporu v realitě.

Prezident Zeman rovněž kritizoval zákon o státní službě, i když nikoli týmž drsným výrazem, jako před pár měsíci v onom nechvalně proslulém rozhlasovém vystoupení. Prezidentu Zemanovi (ale například také ministru financí Babišovi) se nelíbí, že zákon o státní službě nedává mnoho šancí lidem, kteří předtím ve státní službě nepracovali. A také to, že zákon zachovává stávající postupy, kdy do funkcí ve státní službě jsou delegováni úředníci prostřednictvím politických stran.

Premiér Sobotka tuto kritiku odmítá s tím, že jeho vláda je první za uplynulých pětadvacet let, která se alespoň pokusila o prosazení odpolitizování státní správy. Prezidentovo rozhodnutí napadnout zákon o státní službě považuje premiér za zbytečný krok.

Vláda chce v příštím roce pokračovat v plnění svých programových cílů, mezi něž patří – už delší dobu avizovaný – zákon o prokazování původu majetku, od jehož zavedení si velkou taškařici slibuje většina poctivě vydělávajících občanů a dalších miliardářů… 

Mezi programové priority vlády, které čekají na splnění je zavedení elektronické registrace tržeb, které – podle názoru samotných drobných živnostníků – enormně zvýší náklady na provoz jejich živností a státu nepřinese očekávané zvýšení výběru daní, které by spíš mohly do státní kasy připlout od velkých koncernů.

Vládu též čeká zrušení tzv. druhého důchodového pilíře, tedy konceptu minulé vlády, který se ukázal jako velmi špatně národu a tím i budoucím důchodcům vysvětlený. Do nejistého způsobu, jak si přilepšit k budoucí a též nejisté penzi, se nepodařilo přilákat očekávaný počet zájemců a projekt zesnul. Jak budou vypadat penze dnešních třicátníků, přitom není o nic jasnější, než před vymyšlením, zpackáním a zrušením tohoto druhého důchodového pilíře.

Vláda bohužel předvedla i poměrně značný počet kiksů. Asi největším z nich byla bezradnost a neschopnost, která charakterizovala úvodní dny katastrofy v části obce Vlachovice ve Vrběticících na Zlínsku, kde 16. října a ve dnech následujících podivně explodovaly tamní muniční sklady. 

Podivné byly a jsou dosud nevysvětlené okolnosti výbuchů, které si vyžádaly dvě oběti, podivné byly a jsou okolnosti, za jakých byla munice ve skladech uložena a hlídána, podivné je, že tamní soukromé muniční sklady stráží armáda a státní policie a podivné je, že se o vyšetřování celé té záležitosti ví pramálo. Možná je to jen tím, že jsou svátky a konec roku. Možná je to tím, že malér s explozí (patrně) jiných výbušnin, než byly deklarovány, je prostě větší a pro odpovědné činitele (nejspíš z Ministerstva obrany, kdo ví?) nepříjemnější.

V kabinetu Bohuslava Sobotky došlo ke dvěma změnám. Vládě, respektive Ministerstvu dopravy se nepodařilo přesvědčit nejen veřejnost, ale též šéfa Hnutí ANO Andreje Babiše, že to tam „prostě půjde“. 

Ministr Antonín Prachař, právě z Hnutí ANO, byl odvolán a nahradil jej Dan Ťok. Ukázalo se, že odborníky na ministerské posty shání Hnutí ANO víceméně „kde se dá“, a že kvalifikace majitele kamionové firmy, kterou pan Prachař měl, nebyla pro pozici vrcholného manažera (ministra) zrovna ideální.

Ministr Ťok, který do funkce nastoupil začátkem prosince 2014, naopak špičkovým manažerem byl v různých podnicích, a to vlastně po větší část jeho kariéry. Pro kritiky této změny je nevýhodou, že pan Ťok přichází do ministerské funkce z čela velkého koncernu Skanska, který patří k významným dodavatelům dopravních staveb. Pro zastánce pana Ťoka je nový ministr naopak příkladem manažera, který umí ve vrcholových funkcích jednat férově a transparentně.

Ve vládě premiéra Sobotky došlo ještě k další výměně, a to na postu ministryně pro místní rozvoj, kde Věru Jourovou, která odešla do vysoké funkce evropské komisařky, nahradila Karla Šlechtová.

K vládě ještě toto:

Její složení je charakteristické pro nepřehlédnutelný posun v názoru voličů na to, kdo by měl zemi vládnout. Nejspíš především díky naprosto sebevražedné politice, kterou do roku 2013 několik let prováděla Občanská demokratická strana, jež se neobešla bez afér, osobních útoků, korupčních nařčení a podobných nepěkností, která voliči neradi vidí, došlo k soumraku této politické strany.

Její voliči se ani tolik nevrhli do náruče jiných politických stran, ale zvolili jinou možnost. Na scéně se totiž během neuvěřitelně krátké doby zjevil fenomén „Hnutí ANO“. Jeho vynálezcem, motorem a hlavní tváří byl a je nynější ministr financí, tehdy však jen „pouhý“ miliardář slovenského původu s českým občanstvím Andrej Babiš. Jeho plamenné a vášnivé projevy proti zkorumpovanému prostředí jak politickému, tak podnikatelskému mu vynesly řadu příznivců (z celé řady z nich pak nadělal vůdčí osobnosti hnutí) a obrovskou odezvu u voličů.

Zpočátku sice jen málokdo věřil, že by se podnikavý miliardář chtěl opravdu pustit do politiky, ale s konceptem, že „stát bude řídit jako firmu“ pan Babiš u voličů uspěl a ústřední motiv kampaně Hnutí ANO „Prostě to dokážeme!“ (něco jako svého času heslo kampaně amerického prezidenta Obamy „Yes, we can“) zapůsobil jako magnet. Hnutí ANO skončilo ve volbách roku 2013 o necelá dvě procenta na druhém místě za ČSSD a tato pozice v roce 2014 podle průzkumů veřejného mínění ještě zesílila.

V podstatě a ve zkratce se dá říct, že nemusí ani uplynout mnoho vody ve Vltavě či v Dunaji a političtí komentátoři se budou zabývat myšlenkou, zda by lepším, účinnějším a úspěšnějším premiérem nemohl být Andrej Babiš, zatímco pro Bohuslava Sobotku by mohlo zbýt jen místo někde nad sídlem vlády – ech, nechme spekulací….

Pozoruhodná je též veřejností akceptovaná role Andreje Babiše v nejvyšší politice. Jednak se do vlády dostal tím, že se prezident nedržel zákona a jmenoval jej do funkcí místopředsedy vlády a ministra financí, ač neměl (tedy pan Babiš) lustrační osvědčení. To se pak v průběhu roku „napravilo“ změnou lustračního zákona. 

Za další, jako podnikatel, jehož firmy (jistě, nyní formálně z vedení odstoupil) vyrábějí skoro všechno a skoro všude od Šumavy k Tatrám, se vystavuje nebezpečí, že bude dennodenně a to od rána do večera v dokonalém střetu zájmů, či možná lépe řečeno v dokonalé shodě zájmů. Jako vysoký vládní a ústavní činitel má dennodenně možnost zvelebovat své statky, lobbovat pro vlastní byznys a ještě si to obhájit před veřejností v jím vlastněných sdělovacích prostředcích.

V pravidelnějších demokraciích, než jakou je ta naše, by se to nestalo a veřejnost si možná vzpomene, že pro podobný přístup k provozování politiky byl v ne tak dávné minulosti poměrně masivně a skoro celoevropsky kritizován italský velkopodnikatel a expremiér Silvio Berlusconi…

Vládě se dosud, ať jsou příčiny jakékoli, nepodařilo jaksi naplnit dojem, kterým působila v samých začátcích. A to totiž, že v synergii koaličních partnerů „prostě dokáže“ nějak viditelně pohnout se zátěží všech těch korupčních a podvodnických kauz a afér, jež se tu za poslední léta nakupily.

A těch posledních let bylo, ano už je to tady, pětadvacet. Rok 2014 byl rokem nepřehlédnutelného, polokulatého, leč významného výročí začátku konce éry vlády jedné komunistické strany. Kam stát (respektive jeho část) za čtvrt století dospěl, bylo v průběhu roku probíráno i propíráno skrz naskrz.

Idealisté ještě pořád věří, že „svoboda“, ať už si pod tím výrazem představíme prakticky cokoli, od svobody projevu přes svobodu cestování a třeba podnikání, až po svobodu beztrestně lhát, když pak na to dostanete glejt od soudu, že vaše lhaní nebylo až zas tak „společensky závažné a nebezpečné“, že tedy „svoboda“ je fajn a jsme rádi, že ji máme.

Nějaká třetina lidí si pořád myslí, že jeden druh nepoživatelných pomerančů plus deník Rudé právo místo toaletního papíru bylo přece jenom lepší, než – podle nich – nelidský a vykořisťovatelský systém současnosti. 

Úspěšní podnikatelé, jako například špičky dnešní Komunistické strany Čech a Moravy se už ani tolik nepouštějí do razantní kritiky současného režimu. Pěkně se jim v něm daří, kdo nic nedělá, nic nezkazí, preference se mnoho nehýbají a místopředseda KSČM Dolejš se dokonce na sociálních sítích předvádí, jak fandí undergroundové legendě, skupině Plastic People of the Universe.

Ironií osudu se v roce 2014 stalo, že jednomu z prvních a jasnozřivých kritiků (jakož i tvůrci vynalézavého názvu jedné z možných podob dnešního režimu – totiž tzv. „demokratůry“) Karlu Krylovi, provedli poslankyně a poslanci bustu v Poslanecké sněmovně, což jistě způsobilo, že bard v břevnovském hrobě rotuje.

Bystřejší kritici pomalého a mnohdy nejapného polistopadového piždění k nějaké srozumitelné a použitelné formě demokracie upozorňují hlavně na to, že se zde nepodařilo vytvořit stabilní a předvídatelné zázemí. A to nejen pro podnikání, nýbrž vůbec pro život.

V prostoru, kde se lidem mění daňový systém skoro každý rok, kde dětem mění pravidla a podmínky návštěv škol všech stupňů, v prostoru, kde to vzhledem k některým podivně osvobozujícím výrokům soudů v případech vysokých politiků (či jejich blízkých) vypadá, že politika je jen státem chráněným odvětvím organizovaného zločinu, v takovém prostoru je hodně místa na oprávněnou kritiku.

Veřejnost tuhle skutečnost mohla řádně zhodnotit a „ocenit“., neboť rok 2014 byl rokem dvojích, někde dokonce i trojích voleb – do Evropského parlamentu, komunálních voleb a voleb do třetiny Senátu. A s tou veřejností to nějak moc nedopadlo.

Největší zájem projevili občané o komunální volby, k nim dorazilo kolem 44,5% voličů. To dává smysl, lidé někde žijí a mají tedy poměrně značný zájem o to, kdo se jim (obrazně řečeno) postará o vysypané popelnice a čisté chodníky. I když – necelých padesát procent voličů, kterým jde o život v jejich obci, městě, městysu – to nevypovídá o nějaké velké starosti o obecní záležitosti.

V mnoha městech však výsledky komunálních voleb dokázaly, že rozhodnutí a odpovědní voliči mohou doslova od základu přeorat místní politické mapy: jmenujme například Prahu, kde si volby úspěšně prokaučovala TOP 09 a předala vedení města nestraně Hnutí ANO, takže Praha nakonec získala i první slovenskou primátorku v dějinách.

Velký výsledek zaznamenaly i místní aktivisté v mnoha pražských obvodech. Politická smršť smetla také tradiční politický mix v Ústí nad Labem, v němž hrály prim velké strany ČSSD v akordu s ODS, popřípadě pak s TOP 09 za podpory komunistů. Bylo to vedení, které se tak dlouho snažilo vést severočeskou metropoli stylem, který jako by naznačoval, že tam těch pár funkcionářů bude vládnout navěky.

Výsledek voleb pro ně byl opravdovým překvapením, zvlášť když se na radnici dostali i lidé z kruhů kolem bývalým vedením nenáviděného „Činoheráku“. Podobně se s vedením města muselo rozloučit poněkud strnule hrdopyšné vedení Brna v čele se sociálnědemokratickým primátorem Onderkou a do vedení města se dostali i aktivisté, kteří byli někdejšímu vedení ještě před pár měsíci téměř k smíchu…

První kolo senátních voleb přitáhlo do volebních místností necelých 37% voličů a kolo druhé, tedy rozhodující bylo katastrofou. Dorazilo k nim necelých 17% voličů. Přesně na půl cesty mezi prvním a druhým kolem senátních voleb byla účast domácích voličů při volbách zástupců do Evropského parlamentu – 27,5%.

Nízká účast při senátních volbách je vysvětlitelná tím, že nikdo za dobu existence horní komory Parlamentu nedokázal voličům skutečně smysluplně a účinně vyvrátit blud o Senátu jako o odložišti nepracujících politiků. 

Proč si více voličů nemyslí, že Senát je důležitou součástí parlamentního systému u nás, která dokáže – když vyberu jen jeden aspekt – často zabránit tomu, aby z Poslanecké sněmovny šel přímo do výroby a k lidem nějaký totální zákonný paskvil? Pravda, i to se někdy Senátu nepovede, ale nešť, je to jednou součást systému, otázka zní pořád stejně: tak proč ale na volby rezignuje osm lidí z deseti? To nechápu…

Nízkou účast ve volbách do Evropského parlamentu dosti přesně a velmi smutně vysvětlil modelovým politickým sdělením lídr Evropských socialistů a pozdější předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, když označil nízkou volební účast za důkaz, že (cituji) „vhození hlasu při těchto volbách má málo co do činění s politikami EU“ a dodal, že „existuje trend směrem k opětovné nacionalizaci Evropy“. Konec citátu.

Na Českou republiku, která v posledních letech trpěla protievropskou a v principu protivšemskou (kromě snad Ruska) politikou, jejímž vůdcem a hlasatelem byl bývalý prezident Václav Klaus, platí výrok současného předsedy Evropského parlamentu bohužel vlastně doslova.

Výročí 25 let, které uplynuly od listopadových událostí v roce 1989, jež vedly k pádu komunistického režimu, samozřejmě vynesly do popředí řadu diskusí, ať už japných či nejapných, věnovaných osobnosti Václava Havla. Většina lidí na Václava Havla dokázala vzpomenout jako na vůdčí osobnost, jako na autora divadelních her, ale též jako na aktivistu, který byl u většiny důležitých občanských iniciativ v době tzv. „normalizace“.

Byl rovněž autorem či spoluautorem mnoha textů, které ve své době (aniž to třeba tehdy bylo všem jasné či vůbec patrné) „dělaly“ dějiny. 

První polistopadový prezident Václav Havel má zde mnoho příznivců, ale objevily se i poměrně podlé či nenávistné hlasy, umenšující či nějakým způsobem bagatelizující roli Václava Havla a disentu v boji proti komunistickému režimu. O to víc příznivce Václava Havla, jakož jistě i každého správného patriota potěšila v závěru roku zpráva o odhalení busty Václava Havla v budově amerického Kongresu, což je pocta, jíž se dostalo jen čtyřem Evropanům.

Vážení posluchači, děkuji vám, že jste věnovali svou pozornost tomuto přehledu některých událostí roku 2014. Věřte autorovi, že je pro vás připravil co nejpečlivěji a z úcty k firmě i k jejím posluchačům si místo normálního pracovního svetru k psaní a později k namluvení příspěvku oblékl i slušné a dopnuté sako.

S pozdravem příhodným pro tento rok a s přihlédnutím, že nic netrvá věčně, který zní: Zeman sem! Zeman tam!

Se s vámi loučí Martin Schulz a přeje vám úspěšný rok 2015 a pevnou naději! 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.